Příběh pěstounky Martiny -14. díl – už jsme spolu celý měsíc

Pěstounka Martina

Borisek je u nás už celý měsíc. Za tu dobu se nám společně podařilo Boriska motivovat k tomu, že rád ochutnává většinu jídel, co dostane. Postupně vyměnil rohlík za jiné přílohy, má rád rýži nebo drobné těstoviny. Jednou dostal skleněné nudle a po obědě se mohl jít koupat, protože víc, než v puse jich skončilo různě namotaných a zavěšených za tričkem, kolem uší a podobně. Ale zase se na docela dlouho zabavil. Na druhou stranu se asi moc nenajedl.

Borisek dělá pokroky

Začal být v jídle hodně samostatný, dřív vůbec nechtěl ani zkusit jíst, teď už si vezme lžíci a trochu se sám nají, trochu mu dokrmím. Zatím ještě dostává odměrku Sunaru do 150 ml mléka, postupně přešel od novorozeneckého přes půlroční, nyní má Sunar 3, pro děti od 12 měsíců. Dudlík už vůbec nepoužívá, i když ho má pro něj na známém místě, nestojí o něj.

Ze začátku spal Borisek v mé posteli, tam jsem mu dala hnízdečko, ve kterém se mu moc dobře spalo. Postýlku měl napřed složenou v naší ložnici, po pár dnech jsem jí rozložila a Borisek do ní začal ukládat hračky, protože s těmi jsme se do mého jednolůžka už vážně nevešly. Zkuste se vejít do jedné postele spolu se 3 auty, autobusem, mašinkou, asi pěti plyšáky – mezi nimi je jeho oblíbený „ňéňa“ – to je méďa. Pak se sem musí vejít moje maličkost, Borisek a často i náš pes – přerostlý yorkšír, křížený s kde kým.

Když jsme v postýlce naučili spát všechny hračky, zkusila jsem tam uložit přes poledne i Boriska v jeho hnízdečku. A světe div se, souhlasil a líbilo se mu tam. Sice mám ruku přehozenou přes postýlku, abych ho mohla držet za ruku a Borisek má podloženou matraci, aby byl ve stejné úrovni jako já, ale já mám o pár centimetrů v posteli víc prostoru. Borisek je úžasný a dává mi tam pár svých hraček, abych si mohla před spaním „uát“ = hrát. Chtěla jsem mu začít číst pohádky, ale nechce, potřebuje ticho a jenom hladit. V noci se sice několikrát probudí s tím, že se mu něco zdá, ale už to není tak často, takže vstáváme tak 4x – 5x za noc. I to je pokrok.

Venku skvěle jezdí na své motorce, dostal dokonce větší, než měl, ze začátku jsem se bála, jestli na ní udrží balanc, ale zvykl si ještě během jízdy z obchodního centra, kde jsme ji pořídili. Má sice jednu slíbenou od prarodičů, ale zatím ji nedostal. Pokud ji dostane, tak mu zůstane a my si necháme tuto pro další děťátko, věřím, že ji ještě někdy využijeme.

Začal si zvykat na koupání ve velké vaně. Ze začátku se koupal v dětské vaničce v chodbě, tu jsme postupně přendali do vany v koupelně, takže se koupal v dětské vaničce, která byla položená ve vaně. Párkrát se zkusil vykoupat s mým synem v jedné vaně a docela se mu to líbí. Sám se ve vaně ale ještě bojí, takže se koupe buď s někým, nebo sám v dětské vaničce.

Začíná vánoční blázinec

Volám na OSPOD, abych se dozvěděla, jak to vypadá a co se bude dít dál. Je začátek listopadu a já se dozvídám, že předání Boriska proběhne asi co nejdříve, Vánoce už spolu určitě neoslavíme. Tatínek i prarodiče mají zájem Boriska převzít do péče, už mají podané žádosti, tak tomu skoro nic nebrání. Jen co si na ně víc zvykne a proběhne v obou domácnostech šetření ze strany OSPODu. Všude už jsou reklamy na Vánoce, ozdoby, dárky, které zajistí nejlépe ta a ta úvěrová společnost. V obchodech se objevují i krabice s cukrovím.

Občas mi to nedá a nějaký dáreček přeci jen pro Boriska koupím. Sice už s námi na Vánoce nebude, ale třeba mi rodina dovolí setkání s ním a přidání pár dárků pod jejich stromeček. Za pár dílů se dozvíte, jak moc jsem se i s OSPODem mýlila, protože Borisek s námi oslavil nejen Vánoce, ale i dcery maturitní ples, Velikonoce, Den dětí, prázdniny a skoro i druhý Halloween.

Dojemný okamžik

Vzpomínám si na jeden velmi silný okamžik, který u Boriska proběhl a mě utkvěl v paměti – asi po 2 týdnech pobytu u nás najednou večer seděl v posteli a najednou povídá „neniima, nesou tudený“ a sahal si na nožičky. Tekly mi slzy proudem, když jsem si uvědomila, jakou zimu asi venku snášel a najednou tříletý capart zjistil, že mu v posteli není zima na nožičky. Bylo to dojemné a úžasné zároveň. Slibovala jsem mu, že se nemusí bát, protože v postýlce mu zima opravdu nebude. On pořád sahal na studenou zeď a říkal „ima“ a zase na nožičky „neniima“. Borisek se smál, já nemohla zastavit slzy. V ten večer nádherně usnul a já viděla, že naše vzájemné navázání je velmi silné.

Sdílejte
reklama

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě