Příběh pěstounky Martiny – 20. díl – každý nějak začínal

Pěstounka Martina

Je začátek prosince, první adventní neděle. Na návštěvě tu mám synovo přítelkyni. Společně mají v plánu péct cukroví. Boriska si v poledne vyzvedává tatínek. Paráda, dokonce mladí zvládnou upéct i bez pomocných ručiček.

Kvalitní komedie

Chvilku váhám, jestli jim podat pomocnou ruku, nakonec nabízím, jestli jim mám nějak pomoct. Nechtějí, zvládnou to sami. Dobrá, já si stihnu poskládat letáky a nebudu se jim tam zbytečně plést. Jenomže já skládám v obýváku a ty dva mám asi dva metry od sebe, mezi kuchyní a obývákem nemáme dveře, takže jen nejen slyším, ale i vidím. Začínají mě ty dva velmi bavit a říkám si, že jejich sledování bude na úrovni kvalitní divadelní komedie, určitě lepší než televize.

„Má tam být 100 gramů moučkového cukru. Váha mi ukazuje 180, můžu to nechat?“ ptá se slečna mého syna. „No to teda nemůžeš, koukej tam dát to, co tam patří, jinak se to těsto nepovede!!!“ – okřikuje ji syn. „A do čeho to mám odsypat? Podáš mi novou misku?“ „Na co misku, odeber to lžící zpátky do pytlíku, ne?“ „A do kterýho? Do toho, jak je načatý?“ Začínám se bavit, a to teprve váží suroviny.

„Hele, kolik je 250 gramů hladké mouky?“ „Nevím, prostě syp a ta váha ti to ukáže, ne?“ „Jo, a zase to budu lžičkovat zpátky“. „No bude to asi čtvrtka pytlíku“. „Jak mám asi poznat čtvrtku, když jsi mi dal načnutý pytlík mouky?“

„Tady je napsáno vanilkový cukr“. „No a co, tak ho tam nasyp“. „A jaký?“ Marně přemýšlím, jaký vanilkový cukr máme v šuplíku a začínám se modlit, aby si ho nespletli s kypřícím práškem do pečiva. „Mamiiii, kolik toho vanilkovýho cukru“. „Máš to tam napsaný, jeden balíček“. „No jo, ale tady jsou balíčky po 8 gramech nebo po 20 gramech“. Vyskakuji ze země a jdu se podívat, co tam máme za vanilkový cukr. Ano, jeden „no name“ tu je po 8 gramech. To jsem ani nevěděla, že ho mám doma. Podávám správný sáček a zvažuji, jestli mám doplnit do receptů ještě podrobnější informace.

Vážíme, strouháme…odpočíváme!

„Jé, tady je jedna lžička citronové kůry. Kde máte citronovou kůru?“ „Asi na citronu, ne?“ „Aha. Ale tady není napsáno, jestli má být na proužky nebo na kostičky“. Těžko zadržuji smích. A protože mladí opravdu nejdou přeslechnout, přichází na divadlo i dcera. „Ta má být nastrouhaná. Tady máš struhadlo“. „Nastrouhaná??? A na který straně?“ To už neví ani syn, no jo, linecké jsme naposledy pekli na Velikonoce. Kde jsou ty doby, kdy se mnou děti pekly cukroví na zakázku a zvládly všechno navážit? To teda rychle zapomněl.

„Ono se mi to nechce spojit“, volá slečna na syna, matlající vařečkou těsto. „Dej to do mixéru, vždycky to děláme v mixéru“. Po chvíli nebezpečného vrčení se daří propracovat hmotu, která se velmi podobá těstu na linecké. No, takhle jestli mají v plánu udělat dalších 9 druhů, to asi nezvládnu sledovat.

Slečna v receptu čte, že se těsto musí nechat uležet nejmíň 3 hodiny v chladu. Předpokládám, že začnou dělat další. Nezačnou. Slečna si jde odpočinout, protože je strašně unavená. Ano, udělala jedno těsto, a to ještě v mixéru.

Práce s těstem

Po 3 hodinách mladí přicházejí z pokoje s tím, že jdou pracovat s těstem. Přinášejí jej z balkonu, určitě odpočinuté, ale zároveň dobře ztuhlé. „Jak to má být tlustý?“ „Má být tenký, protože se bude ještě slepovat“. „Takže myslíš ještě víc?“ ptá se slečna a já nakukuji do kuchyně. Vidím asi 4 cm tlusté těsto. Opět nabízím pomoc, jestli jí to můžu ukázat. Souhlasí, i když víc, než na mě kouká zrovna do mobilu. Vyválím malý kousek těsta. „Máte formičky?“ Syn přináší krabici s formičkami. „jé, tady jsou s takovou dírkou v prostředku, to se bude taky krájet? Jé a tady má kytičku. A tahle srdíčko“. Když se slečna dost nasměje formičkám, syn jí vysvětluje, že ano, akorát k nim musí najít druhou stejnou bez dirky. „A na co?“ Po chvíli vysvětlování, velkého smíchu z kuchyně a břinkotu formiček nalézají správné k sobě a můžou jít pokračovat.

„Můžu na tom vále krájet ostrým nožem?“ Co jdou krájet? Vždyť dělají cukroví a ne nudle. Nakukuji do kuchyně. Mnou vyválené těsto je rozkrájené na proužky a na plechu je pár formiček, obalených proužky těsta. Nevěřícně koukám a opatrně se ptám, co to je. „Něco je špatně? Mám je moc blízko u sebe? Petr mi říkal, že to těsto nabyde a musím ho dávat dost od sebe.“ No jo, ale co to je na tom plechu? „Vy děláte takhle nějaký cukroví? Třeba je to druh, který neznám“. „Ne, my doma nepečeme. Máma i babča to kupují“. Aha, tak to mnohé vysvětluje. „To nevadí, akorát to musíme z formiček sundat, znova zpracovat, vyválet a vykrajovat.“ „V mixéru?“ Pokoušejí se o mě mdloby, ale zvládnu to, každý nějak začíná. Slečna opět kouká do mobilu, a ne na to, co jí ukazuji. „Tak až to připravíte, tak já to přijdu zase dělat“. Začíná mi docházet trpělivost. „Ne já, Vy si to sundáte z těch formiček, zpracujete, vyválíte a můžete vykrajovat.“

Plech načerno

Po další hodince to vypadá, že jsou tři plechy s cukrovím připravené na pečení. Mladí zapínají troubu a pečou. Vyndávají moc hezké cukroví, jsem ráda, že se jim daří a budou z něj mít radost. Třeba je to povzbudí v další činnosti. Postupně máme upečený první plech, druhý plech. Volá tatínek Boriska, že už jsou u nás před domem. Upozorňuji na poslední plech v troubě a odcházím pro Boriska. Venku prohodíme pár slov a přicházíme i s Boriskem domů. Už v chodbě cítím, že je asi něco špatně. Kuchyní nejde projít, okna zotvíraná, to ani nemůžu napsat, že by se cukroví trošku přichytlo. Jeden plech není hnědý, ale načerno. Stane se, kdo z nás někdy něco nepřipálil. Ale že by takhle dokonale, to se mi snad nikdy nepovedlo. „Co jste tu vyváděli?“ „Noooo, šli jsme mazat to, co už bylo upečené a zapomněli jsme na ten jeden plech, že je ještě v troubě“.

Je pozdní odpoledne, slečna si chce vzít cukroví do sáčku, syn jí podává svačinovou krabičku, ať ho doveze na internát nepolámané. Ve spěchu odcházejí a já koukám na prázdný talíř od cukroví. Vážně nám tu nenechala ani jeden kousek na ochutnání? Asi ne.

Nic nezbylo…

Za dvě hodiny se vrací syn, byl slečnu vyprovodit na nádraží a hned se shání po cukroví se slovy: „Kde je? To jste všechno sežrali? Taky jste mi mohli pár kousků nechat“. Směju se a vysvětluji, že nebylo co nechat, protože jeho slečna si všechno odvezla – po pravdě, moc ho opravdu nebylo. Zklamaný výraz „aha, a to mi nenechala fakt vůbec nic?“ „Ne, nenechala“.

No co, do Vánoc jsou ještě 3 týdny, to snad stihnu upéct sama. Alespoň pár kousků, když už to tento týden s mladými neklaplo.

Sdílejte
reklama

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě