Každá touží být mámou, už jako malé jsme si hrávaly s panenkami, vozily je v kočárcích, krmily a přebalovaly.
Mateřství
Pak jsme panenky odložily a začaly jiné starosti. První lásky, dospívání, sládkých „náct“, kdy si asi každá zná užila svých plno radostí i starostí.
Jenže jakmile to skutečné, opravdové mateřství začne, nikdy nekončí. A to je jediná všemi směry platná pravda o tom, jaké to je být matkou.
Upřímně, mateřství je těžké. Otevřete Instagram, Facebook či jakkékoliv jiné aktuality točící se kolem mateřství a miminek, novorozenců a větších dětí – a uvidíte stejné či podobné fotky a příběhy. Spousty zábavných obrázků, miminka jak malovaná, usmívající se mámy. Rodinná selfie plná šťastných tváří, fotografie narozeninových oslav, snímky z pláží s miminkem. Značka ideál. Je to skutečný obraz?
To, co nevidíte, jsou okamžiky, které se skutečně žijí. Křik, který následoval, než se děti konečně usmály do hledáčku kamery, nebo stres dostat se domů z nákupu včas, abyste stihla své dítě uložit do postýlky. Nervy z toho, že musíte být tou nejlepší mámou, partnerkou, ale i hospodyní s uklizenou domácností a připravenou večeří.
A právě do těchto okamžiků je dobré vnést více světla
Když jsem měla své první a jediné dítě, v hlavě se mi honila spousta věcí, ale určitě ne, že jsem šťastná, že vše zvládám s přehledem a že si to užívám.
Společnost a vaše okolí nechce slyšet říkat nahlas, že mateřství je těžké.
A můj obraz doma při starosti o novorozeně a domácnost nebyl vůbec idylický, to ani zdaleka.
Když se narodila dcera, byla jsem nadšená z toho malého človíčka, který navíc byl, samozřejmě jak jinak, nejhezčí dítě pod sluncem i nad sluncem. Byla jsem nadšená, že tu konečně je. Ale zároveň to bylo dost paralyzující.
Tady je ten plačící, stále blinkající tvor, který je teď můj a na celý život, pomyslela jsem si. Jaká úžasná odpovědnost … ale jak to udělám? A co je důležitější, jak to zvládnu, co si počnu?
Bez ohledu na to, jak velkou pomoc máte od své matky, od otce dítěte, jste jediná, kdo tráví prokřičené noci s dítětem v náručí u svého prsu. Jste sama s bradavkami, které jsou jako žiletky a bez ohledu na to, co jste vše stihla přečíst o kojení, vám prostě vůbec nepřipadá jako tak skvělé a krásné intimní spojení. Jak by také mohlo! Někdo vám uloupil vaši ženskost, cumlá vaše bradavky, někdy to dost bolí. Přitom ještě před pár měsíci byla prsa pouze vaší ozdobou a snad i největší touhou vašeho partnera.
Horší než tyto pocity je vina, protože se tak cítíte a máte takové myšlenky. Zdá se, že neexistuje žádná střední cesta? Jsou ženy buď temperamentní čerstvé matky, které jsou posedlé svým balíčkem radosti, nebo trpí poporodní depresí?
Dnes už vím, že je nás spousta, které žijeme někde uprostřed a toužíme po bezpečném prostoru a slovech, abychom vyjádřily tyto komplikované pocity, za které nás nebudou odsuzovat a my se nebudeme bát je prostě říci.
Zpočátku mi bylo příliš trapně, abych řekla té nejspřízněnější duši: představ si dokonalou novou matku, kterou jsem měla být, no tak to já nejsem…
Ale to je problém
Musíme začít mluvit. Potřebujeme, aby příspěvky třeba právě na Instagramu odrážely celý obraz, protože pohled na ty sociální sítě a jiné kanály plné „dokonalosti“ může být těžký.
Tyto platformy mají ale také sílu nás spojit. Když vyprávíme naše příběhy v nijak nepřikrášlené podobě, slyší a čte je více lidí. Učíte se, že nejste samy.
Ale jaké překvapení bylo, že se mi dostávalo odpovědí, které se shodovaly s mými pocity, jaké překvapení bylo, že některé mámy cítily to samé, co já!
Má dcera je nyní dospívající a stále mám velmi smíšené emoce z toho, že jsem matkou. Je to moje součást, kterou nelze odstranit. Nechci, aby to bylo odstraněno; miluji ji, zároveň je to komplikované a je to na celý život. Mateřství je něco tak hlubokého, nemohu to změnit. To je až děsivé, a pokud jsem k sobě upřímná, trochu mě to dusí.
Nikdy jsem nezažila tolik radosti a tolika zármutků, jaké jsem cítila při výchově své dcery. Je to láska mého života, ale byly chvíle, kdy se mi to tak vůbec nejevilo. Avšak nesmím zapomenout, že jsem jejím zdrojem pravdy a cti a toho, co je správné. Je v pořádku ukázat dětem dobré i špatné, uspět a selhat. Ukazuje jim to, že i vy chybujete a to je lidské, ale zvednete se a jdete dopředu.
A co vy a váš příběh? Podělte se o své pocity a dojmy, chvilky radosti i chvilky pláče a slz…
Více článků o mateřství, a starostech s děťátky naleznete zde.
Nejste u nás registrovaná? Je čas!
