Od poporodní deprese k sebepoznání aneb co se může dít po porodu

Jmenuji se Veronika. Je mi 30 let. Mám manžela a dvě děti. S prvním dítětem jsem si prošla poporodní depresí a úzkostnými stavy. Kdo mě zná, nevěřil, že jsem si něčím podobným prošla. Jak se ukázalo moje osobnost byla mnohem více nevyrovnaná, než si mysleli lidé kolem mě. A co hůř, než jsem si myslela já sama.

Cítila jsem se zahnaná do kouta. Byla jsem přesvědčená, že jsem nebyla dostatečně ambiciózní jít si za vlastními sny, a po porodu k tomu nebudu mít příležitost. Vnitřní boj mojí vůle, mého pohledu na život a na celý svět. Všechny takové pocity a domněnky jsem musela krůček po krůčku odbourávat. Zastavit chaos v mé vlastní hlavě. Začít pomalu a klidně myslet s vědomím, že i s dítětem mohu své sny a představy dále naplňovat. Jen je třeba najít tu správnou cestu.

Nejen svůj vlastní příběh sdílím v knize Od poporodní deprese k sebepoznání.

O knize

Chtěla bych dát možnost široké veřejnosti zjistit, co znamená poporodní úzkost či deprese. Možná jste se setkali s představou, že jde o něco vymyšleného či přehnaného. Možná si to dokonce sami myslíte.
Prostřednictvím vlastního příběhu a příběhů dalších žen vám odkryji, co vše mohou ve svých myšlenkách prožívat ženy během období po porodu. Budete mít šanci poznat a pomoci ženám ve vašem okolí, nebo dokonce sobě sama.

Setkávám se s lidmi, které nepřesvědčí ani naše vyprávění a danou situaci vnímají jako výmysl. Jejich názor neovlivníme – ani já ani vy. Nikdo nemá právo soudit, jestli je žena emočně citlivější nebo ne. Tyto pocity jsou i přes skepticismus některých, reálné. Díky zlehčujícím názorům se ve společnosti rodí podobná tabu. Není mým cílem dělat osvětu a přesvědčovat lidi. Mým cílem je vzdělávat ty, kteří se s takovými lidmi musí setkávat.
Ze strachu z výsměchu či odsouzení ženy často své pocity tají. Chci, aby se naučili postavit se svým problémům vzpřímeně, s hrdostí, která bude značit, že nejsou o nic méně než ti, co stojí proti nim. Chci, aby ve chvíli, kdy se setkají s výsměchem, měly odvahu se otočit, odejít a nechat lidi, kteří je odsuzují, v minulosti, kterou už nebudou otevírat.

Úryvek

… Na oddělení šestinedělí jsem narazila na upovídanou maminku, která mě nenechala vyspat. Naštěstí odcházela hned druhý den ráno domů a já už měla pokoj jen sama pro sebe. Byla jsem nadšená, že si konečně odpočinu a budeme mít dostatek soukromí.
Při každém pohledu na syna jsem se dojímala. Celé hodiny jsem ho nosila na rukou a povídala mu o členech jeho rodiny. Byl to ten nejkrásnější človíček na světě. Fakt, že je tu konečně s námi, jsem nedokázala vstřebat. Užívala jsem si jen ten příjemný pocit z utváření společného pouta a měla jsem pocit, že všechno jde krásně.
V noci to bylo horší. Syn hodně plakal, chodila jsem s ním po chodbách, nosila ho, snažila se ho všemožně utěšit, ale marně. Jeho pláč spolu s mou únavou ve mně začal vyvolávat první obavy. Hlavou se mi honily myšlenky, které bych nejraději vytěsnila. – Co když ho upustím? Vždyť je tak malý a křehký a já tolik unavená. Co když usnu, omdlím nebo jen ztratím sílu v pažích? Spadne na zem, na hlavu… A zemře… – Podobné úvahy mě pronásledovaly tak dlouho, až jsem šla požádat sestry, aby si syna vzaly na noc k sobě. Nakonec svolily a i přesto, že mi bylo zatěžko nechávat syna jinde, okamžitě jsem usnula. Spala jsem celou dobu, dokud mě sestry nevzbudily kvůli kojení. Když jsem otevřela oči, měla jsem pocit, že teď už mě nic nerozhodí. Nebyla jsem ještě úplně ve své kůži, ale těch pár hodin spánku udělalo zázraky a vlilo mi optimismus do žil.
Druhý den byl opět krásný. Naplno jsem si užívala syna. Přivítali jsme v pokoji novou maminku, ale o dvě hodiny později ji přesunuli na nadstandardní pokoj a my zůstali opět jen spolu. Ale vůbec mi to nevadilo. Právě naopak. Později proběhla ve vestibulu přednáška o kojení, a když malý spal, chvíli jsem si četla. Cítila jsem se opravdu skvěle. V noci byl syn zase uplakaný, ale mně už to nevadilo tolik jako předchozí večer. Vzala jsem ho k sobě a okamžitě se uklidnil. Dívala jsem se na něho s úžasem v očích a najednou mě přepadla zvláštní myšlenka. Jak krásný tenhle kluk je, ale co z toho, když se ani nenaděje, zestárne a zemře?
Vlastně jsem se nad tím ani nepozastavila. Byla jsem poprvé po porodu a předpokládala jsem, že je to úplně normální. Velmi živě si ale vzpomínám, že to nebyla obyčejná představa. Nesla se sebou úzkost a strach, který se mi vryl do paměti. Když jsem se pak sama sebe ptala, proč nad takovými věcmi uvažuji, když vše teprve začíná, odpověděla jsem si, že je všechno tak pomíjivé. Nic nezačíná, ale je to teď a tady a za krátkou dobu to skončí. Vzpomínala jsem na své dětství a přišlo mi, že uběhla velmi krátká doba a já tu najednou ležím, dospělá, a dívám se na vlastního syna. Nepotrvá dlouho a sama zestárnu a zemřu. Stejně jako můj právě narozený syn.
Nebyla to jen jedna z mnoha úvah, kterých mozek za celý život vyprodukuje nespočet. Byl to doslova pocit beznaděje. Nikdy předtím se mi nestalo, že bych nějakou emoci vnímala tak silně. Přemohly mě slzy. Myšlenky mě začaly ovládat natolik, že jsem brzy měla v mysli obrázek svého chlapečka jako starého muže, který je na pokraji smrti. …

O autorce:

Veronika Stuchlíková, máma dvou kluků, prošla po prvním těhotenství poporodní depresí. Během úspěšné cesty za uzdravením svého vlastního já sesbírala příběhy dalších žen. Své zkušenosti a zkušenosti maminek, které překonaly poporodní depresi sdílí v knize Od poporodní deprese k sebepoznání.

Knihu si můžete zakoupit v e-shopu knihy Od poporodní deprese k sebepoznání.
FB: Od poporodní deprese k sebepoznání
IG: Veronika Stuchlíková

Sdílejte
Immunotrofina 2+1 zdarmaImmunotrofina 2+1 zdarmareklama

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě