Příběh pěstounky Martiny – 17. díl – další setkávání s tatínkem

Pěstounka Martina

Borisek se zatím setkal jednou s tatínkem, v místnosti sociálního odboru. Setkání proběhlo vcelku dobře, Borisek si po chvilce vzpomněl, že tátu zná, a i si s ním chvilkama hrál. Další návštěvu jsme naplánovali přibližně za týden s tím, že se mi táta ještě ozve a čas upřesní.

Příprava na setkání s tatínkem

Za pár dní po prvním setkání se mi opravdu tatínek ozval s tím, že by rád návštěvu domluvil. Jemu by se nejvíc hodil víkend kvůli práci, mně to nevadí. Navrhl, jestli může přijet se svou maminkou. Prý se znají, tak jsem doufala, že si třeba Borisek bude chvilku hrát s tatínkem, chvilku s babičkou. Domluvili jsme se, že budeme asi na dvě hodinky v parku, půjdeme se projít, na hřiště a čas nám uteče raz dva. Od klíčové pracovnice mé doprovodné organizace jsem měla připravený souhlas s návštěvou tatínka a Boriska, pro případ, že by návštěva probíhala hezky a já se mohla na chvilku vzdálit. Přeci jenom jsem si jistější, když mám podepsaný formulář o tom, komu jsem Boriska předala, i když se jedná o tatínka a sociální odbor souhlasí. Ještě den před setkáním se mi tatínek ozval a potvrdil, že návštěva opravdu proběhne a počítá s ní.

Boriska jsem se snažila na návštěvu připravit, mluvili jsme o tátovi, ukazovali autíčko z minulého setkání. Vím, že děti dají hodně i na tón hlasu, kterým jim cokoliv říkáme. Stále opakuji, že „táta je hodnej“, po pár dnech to Borisek bere na vědomí a začíná to říkat také. Hurá, máme vyhráno.

Sám s tátou

V 10 hodin tatínek se svou maminkou opravdu přijel a sešli jsme se v parku. Borisek byl naprosto v pohodě, šli jsme se projít k oblíbené hasičské stanici. Borisek se nechal od tatínka chovat, ale babičku si moc nepamatoval, takže s ní nemluvil, ale nebál se jí, a to bylo důležité. Navrhla jsem, jestli nechtějí s Boriskem na chvilku zkusit odjet, s tím že uvidíme, jak bude reagovat. Tatínek byl nadšený. Napřed měl s Boriskem odjet jen autobusem jednu stanici k metru a tam vyčkat, jak se bude Borisek tvářit dál. Borisek měl s sebou na procházce motorku, kterou si chtěl vzít s sebou, tatínek souhlasil. Já jsem čekala doma na telefonu, jestli mi nezavolají, že jedou okamžitě zpátky. Místo toho mi volal po 10 minutách, že Borisek je naprosto v pohodě, povídá a pojedou k nim domů. Měl to přibližně 20 minut. Já jsem slyšela v telefonu Boriska, jak zrovna něco babičce vykládal, takže jsem byla i já klidná a doufala jsem, že návštěva dobře dopadne.

Během dne jsem dostala několik zpráv o Boriskovo dění v rodině, dokonce i tam trochu jedl a rozkoukával se. Sice po obědě nespal, ale to dokážu pochopit, protože měl spoustu podnětů, které ho zajímaly, a i tatínek si jej chtěl užít. V 17 hodin mi tatínek zavolal, že se pomalu začínají chystat zpět a jestli se mi hodí jejich příjezd na 18.hodinu. Já jsem stihla doma udělat větší úklid, ale jedním okem jsem stále sledovala mobil a čekala na každou zprávu o Boriskovi.

Přijeli snad na minutu přesně, Borisek mi skočil do náruče a volal „tetóóó“. Byl spokojený, povídal mi o setkání v rámci jeho schopností a nesl si radostně nejen motorku, kterou měl od nás, ale i plyšového Šmoulíka, mikinku a opět bonbony. Já nevím, proč každý má tendenci dávat dětem sáček s bonbony. Hodně volím slova, jak říct, že by bylo lepší dát cokoliv jiného, než bonbony. Tatínek se ptá, co by Borisek potřeboval. V té chvíli mě nic nenapadá, maximálně tak teplé botičky, které bude brzo potřebovat, my máme zatím koupené spíš podzimní a začíná se ochlazovat. Ale hned jednou větou jsem i upozorňovala, že to opravdu nemusí, protože mu až bude potřeba, botičky koupím. A bonbony bude lepší vyměnit za ovoce.

Další setkání jsme domluvili zase za týden, s tím, že se opět tatínek v týdnu ozve a podle momentálních pracovních povinností dá vědět, který den to bude.

Trefa do černého

Koncem týdne mi tatínek volal a domluvil se na další sobotu. Přišel tak jak jsme se domluvili, v 9 hodin ráno. S Boriskem jsem jim jela naproti na metro. Borisek dostal od tatínka nové velké auto hasičů, což byla trefa do černého, hasiče miluje a jak jsme se šli společně projít, tak aniž bych o takovém autu mluvila, tatínek to krásně odhadl a Borisek s ním od té doby chodí i spát.

Příběh pěstounky Martiny - 17. díl - další setkávání s tatínkem 1Ale zpátky k návštěvě. Jakmile Borisek uviděl tátu, tak se mě chytil a povídá mi „piedu“. „To víš že přijedeš, pojedeš s tátou zase domů a potom přijedeš zase za mnou“. Hlásek vedle mě se nejistě ozývá „piedu a tebou“. Táta vyndává z tašky auto a Borisek už volá – „babi, táta, auto, hašiši auto, hašiši auto“ 😊. Má radost a já vím, že to bude v pořádku. Domluvili jsme se, že přijedou do 18. hodin a pokud by se zdrželi, tak dají vědět. Táta ho bere do náručí, Borisek mi mává a já můžu v klidu odejít. Na metru ještě pár minut čekám na zprávu, která přichází za 5 minut s tím, že je Borisek v pohodě, a tak odjíždějí.

Během dne jsem dostala ještě několik zpráv, jak se zrovna Borisek má, co dělá, co jí. Dokonce tentokrát i chvilku spal. Setkal se se svou sestřičkou, kterou si ale moc nepamatoval, ale hráli si spolu. Hodinku předem mi zase táta volal s tím, že všechno stíhají a přijedou kolem 18.hodiny. S Boriskem přijeli opět v domluvenou dobu, Borisek měl nové zimní boty a péřovou bundu. Také jsem pro něj dostala několik mléčných dezertů – 10x Monte, sáček s ovocem – 2 mandarinky, 2 banány, 1 jablko. A hurá, žádné bonbony, ty od minule máme stále doma a nikdo se k nim nehlásí ☹ . Babičce a tátovi po setkání zase zamává a ruku v ruce odchází se mnou domů.

Pocit jistoty

Pro Boriska je hlavní zážitek z hasičského auta, které miluje. O návštěvě sice občas prohodí pár slov, takže na to navazuji tím, že zase za tátou někdy pojede, vždycky mi odpovídá „a piedu, a tebou“. Ujišťuje se, že od táty přijede k nám zpátky. Vím, že navázání na naši rodinu je už hodně silné a má nás jako jistotu, která pro něj znamená to bezpečí.

Setkání podle domluvy

Další setkání probíhají přesně podle domluvy, každý víkend na jeden den. Tatínek nebo jeho maminka si Boriska vyzvedává ráno mezi 9.-10.hodinou u nás, Borisek k němu spokojeně jde a zase mezi 16.-18. hodinou přijíždějí. Akorát jednou setkání neproběhlo, protože táta měl angínu a jeho maminka, na kterou je Borisek zvyklý byla na vánočních trzích v Německu. Takže to se dá pochopit, ani já jsem nestála o to, aby Borisek marodil. Pro Boriska dostávám pár kousků ovoce, pár mléčných, rádoby dětských jogurtů a různých dezertů. Ale zkoušeli jste to někdy ochutnat? Protože moje děti měly od malička nejraději bílý jogurt s domácí marmeládou a Borisek se na něj také naučil, máme trošku jinou chuť. Ale různé dezerty s bonbony, kuličkami, lentilkami nebo hračkou mi přijdou tak neskutečně přeslazené, že se mi zdá, že do dětského to má asi hodně daleko. Borisek sice ochutná, tak půl lžičky a zbytek dojídáme my, ale po pár ochutnávkách to už ani mé děti – no děti – 17 a 19 let – nechtějí.

Zkusím domluvit dvoudenní návštěvu u tatínka přes Vánoce, někdy příště se dozvíte, jestli se mi to podařilo a jak to s Vánoci bylo.

Sdílejte

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě