Asi v polovině listopadu začínám přemýšlet, jestli s tím malým torpédem zvládnu letos upéct. Zatím je čas, navíc počasí skoro jarní, takže mi chybí ta správná motivace. Akorát facebook mi denně připomíná, kolik ještě dní schází do Vánoc. Ale co, mám přeci ještě čas.
Obava o cukroví
Sepisuji alespoň seznam surovin, které budu muset koupit a dívám se do letáků po akčních cenách. Postupně doma ukládám mouku, cukr, oříšky, mandle, kokos, Heru a další nezbytnosti. I rum se najde. Akorát najít ten čas na to zadělání a pečení. Začínám poslouchat připomínky z okolí, jak jsem to dřív se třemi dětmi dělala, vždyť teď mám doma jednoho, a ještě nemám pečeno. No co, alespoň se to nesní tak rychle a nebude to do Štědrého dne podle pravidla „nikdo to nejezte“ a po Štědrém dni „Vy to nikdo nejíte“.
Je před Mikulášem a já si říkám, že je na čase upéct. Ale hurá, přijede mi synova přítelkyně a syn mi hrdě hlásí, že upečou. Moje chyba, že se neptám, kolik toho budou péct a jestli na nás něco zbyde, nebo jestli budou péct jenom pro sebe. Prý i těsta si udělají sami. Paráda, já to mám opravdu letos bez práce. Jenom pro úplnost – synovi je 17,5 roku, jeho přítelkyni o rok míň.
V pátek odpoledne chápu, že se jim do ničeho nechce, únava z cesty, chtějí se – nebo si – vzájemně užít. Z klidu nic nebude, Borisek objevuje objekt zájmu a ve stylu – vše zakázané je nejlepší – neustále chodí kontrolovat ty dva do pokoje 😊. Není větší legrace než vtrhnout do dveří, zasmát se a zase odběhnout. Akorát tím, jak běhá po bytě, naprosto rozčiluje našeho psa, takže z jedné strany vysmátý Borisek, z druhé strany rozčílený pes, někde mezi tím omladina bez chvilky klidu a já, která se snažím zachraňovat všechny zúčastněné.
Čert a Mikuláš
V sobotu dopoledne já s Boriskem odcházíme na Mikulášský cyklohráček. Borisek má vláčky moc rád a nabídka ho zajímá. Alespoň budou mít mladí doma trochu klid a můžou začít alespoň dělat těsto. Pro jistotu nechávám podrobné recepty na stole. Vláček je super, Borisek si hraje s hračkami, vláčky, po pár zastávkách i do našeho vagonu přichází čert, Mikuláš a Anděl. Borisek napřed nakukuje zpoza bezpečné vzdálenosti, když přijdou k nám, tak si je napřed zvědavě prohlíží a pak i on zpívá písničku a odnáší si balíček.
Vlak je plný malých dětí a já mám radost, že všechno probíhá naprosto poklidně, některé děti sedí u rodičů na klíně, čert za těmi, co se nebojí jde blíž, pokud vidí že nechtějí, tak nejde. Pár dětí i pomaluje černou barvou, ale opravdu jenom ty, kterým to nevadí. Všechno je to o moc hezkém zážitku a jsem ráda, že jsme šli. Venku je krásně, začíná mrznout, takže stromy vypadají pohádkově.
Domů přicházíme kolem půl 1, v pokoji u syna se ještě spí. Rychle dávám Boriskovi oběd a odchází pro změnu spát on. Probouzí se po hodince a půl spánku, to už se probouzí i syn s přítelkyní. Ptám se, jestli se chystají snídat, obědvat, nebo rovnou večeřet. Berou si rohlík a mizí opět v pokoji s tím, že odpoledne se půjdou podívat na rozsvícení vánočního stromu na Staroměstském náměstí a poté jdou na koncert. Tak tam je ušlapou a upéct si budu muset asi sama. Opatrně zkouším připomenout cukroví, prý zítra. Zítra? To je neděle a slečna pojede domů, nebo spíš rovnou na internát. No, jde to za jeden den stihnout, ne že by to nešlo. Ale budou mít co dělat. Nevadí, nechci se jim do toho plést.
Z koncertu přicházejí kolem půlnoci, neodmítnou připravenou večeři a jdou spát. Tím pádem v neděli nemůžu očekávat, že by vstali hned ráno. I když – v mládí mi také stačilo kolikrát toho spánku velmi málo 😊. V 11 hodin v pokoji začíná být živo, ono také spát, když je Borisek v bytě moc nejde. Po pozdní snídani, v době kdy Borisek bude za chvilku obědvat se začínají shánět po receptech. Nabízím svůj sešit. Vybírají si linecké, vím že syn ho má nejraději. Z úst slečny slyším: „jé, tam je ale surovin, to je nějaký těžký recept, nemáte něco jednoduššího?“. Ne, opravdu nemám, linecké je ten nejjednodušší recept. A o tom, jak všechno probíhalo dál, se dozvíte příště 😊.
