Začátkem roku 2015 jsem se začala zajímat o téma přechodné pěstounské péče, četla jsem různé články, sdílené zkušenosti ostatních. Protože moje rodina jsem já a mé děti – v té době bylo mladším dětem 16 a 14 let – byla pro mě vždy důležitá jejich podpora a pochopení celé situace.
Rozhodnutí
V září 2015 jsem si vyzvedla formuláře k vyplnění. Absolvovala jsem návštěvy z OSPODu, v lednu 2016 psychologické testy, poté schvalovací řízení. Koncem srpna 2016 jsem dostala Rozhodnutí o zařazení. Vše o schvalovacím řízení je popsáno v prvních dílech mé cesty k přechodné pěstounské péči. Protože jsem až do poslední chvíle nevěděla, zda budu schválená, nepodnikala jsem žádné kroky ve svém zaměstnání. A protože mi nepřišlo fér vůči zaměstnavateli skončit ze dne na den, až mi zazvoní kouzelný telefon o okamžitém převzetí dítěte, domluvila jsem se na přerušení do 31.12.2016. Od 1.1.2017 jsem byla připravena, hlídala si telefon a vrhala se ke každému jeho zazvonění.
Kouzelný telefon párkrát zazvonil, ale nikdy to nakonec nevyšlo tak, že bych převzala nějaké děťátko na dočasnou dobu k nám domů. Až 1.3.2017 zazvonil ten správný a já převzala Adélku. Po vyřešení její situace a chvilce čekání jsem přijala další dítko, a to tříletého trpaslíčka, kterého zatím stále mám.
Mé děti od začátku věděly, že můžeme převzít 1-2 děti ve věku 0-16 let (do věku nejmladšího dítěte v rodině, což je můj syn), i když od psychologů ze schvalovacího řízení a šetření OSPODu v naší domácnosti máme doporučené věkové rozpětí 0-7 let. Upřímně si opravdu nedovedu představit převzetí dospívajícího chlapce či dívky. Nikdy neměly problém s etnikem dítěte, ani s případným zdravotním postižením, které bychom zvládli. S Adélkou vycházely od začátku skvěle, i když jsme všichni prošli určitou krizí v péči o ní. Protože školení je jedna věc a realita, zvláště u prvních zkušeností, je věc druhá. Ale pokud se jednalo o nějakou společnou aktivitu – výlet, dovolenou, rádi se účastnily a pro Adélku vymýšlely program. Velmi ochotně s ní jednou týdně vyrážely na různá dětská hřiště, já si v té chvíli stihla udělat vše, co jsem během týdne nestíhala a těžko se mi to dělalo s Adélkou – větší úklid, žehlení, mytí oken.
Pomoc v domácnosti by se hodila
V té době jsem poprvé začala uvažovat o pomocnici do domácnosti, která by jednou za týden přišla a stihla to, co já ne. Zatím jsem od toho upustila, ale v budoucnu bych opět klidně tuto možnost zvážila. A ještě jednoho pomocníka do domácnosti bych ráda přijala. A tím je sušička prádla. Ale ta je stále ještě ve fázi „jednou od Ježíška“. Protože Adélka měla k mým dětem od prvních okamžiků velmi blízko, i oni se jí snažily pochopit. Příběh Adélky je velmi zajímal, ale před okolím na otázky o její situaci odpovídaly, že to neví. Po několika dotazech od lidí, do té doby skoro neznámých, i tito lidé pochopili, že nemá smysl se ptát, protože z mých dětí tuto informaci opravdu nezískají. Dveře do dětských pokojů jsme vyměnily ze shrnovacích na klasické dřevěné, zamykací. Pokud se děti potřebovaly připravovat do školy nebo odcházely z domova, naučily se dveře zamykat. Adélka po pár vyzkoušení otevření dveří pochopila, že nejsou doma a hrála si v místnostech, pro ni dovolených.
Zvědavé okolí
Lidé z blízkého okolí a sousedé už v době schvalovacího řízení neskrývali své emoce a překvapení, když jsme narazili na otázku etnika přijímaných dětí. Od sousedů v panelovém domě, kde bydlíme, mi bylo jasně vysvětleno, že musím počítat s tím, že pokud se v domě něco stane, tak to okamžitě půjde za mnou. Proč okamžitě za mnou? To že do té doby máme občas poplivané zrcadlo ve výtahu, vyryté různé obrázky na zdech, jako například oblíbený obrázek „papírového létajícího dráčka“ – každý si jisté představí, o jaký obrázek se jedná ☹ , či jiné, to nikomu do té doby nevadí. Jednou jsem s chutí odvětila – „A co myslíte, že v tom výtahu to dítě udělá? Že by poškrábalo třeba dudlíkem nerezové stěny výtahu?“ Od té doby mám klid.
Otázkou etnika jsem se rozhodla se zabývat, až taková situace nastane. A nemusela jsem dlouho čekat. Polo-romský chlapeček si všechny okamžitě získal svou roztomilostí. Takže doufám, že tímto mé okolí pochopilo, že všechny děti mají dostat šanci vyrůstat v rodině a dělit je předem podle etnika opravdu pro přechodnou pěstounskou péči nemá smysl.
Nekonečné otázky
Delší dobu trvalo, než všichni pochopili, že informace o minulosti dětí, nebo důvodu, proč jsou v mé péči opravdu podávat nebudu. Přesto se při prvním i při druhém přebírání lidé opět ptali. Oblíbenými otázkami je „A proč je teď u Vás?“ „Protože se o něj rodina momentálně nemůže postarat“. „A co je to za rodinu? Ubližovali jí? Proč si jí nenecháte? …“ Dokud se ptají ve chvíli, kdy nemám děcko ve své blízkosti, odpovídám v rámci toho, co jsou bezpečné informace pro okolí. Horší je, že mnozí lidé mají asi pocit, že se toho mohou víc dozvědět, když se zeptají ve chvíli, kdy dítko stojí přímo vedle mě. V ten okamžik okamžitě a rezolutně ukončuji hovor s tím, že to opravdu není vhodné a informace se stejně nedozví. Reakce, která mi párkrát vyrazila dech bylo „A můžu si jí – jeho vyfotit?“ Trošku nechápu proč. Dají si doma do alba fotografii cizího děcka? Vím, že dnes je trendem fotit si vše, ale proč zrovna tyto děti? Já je samozřejmě fotím neustále, protože po předání ještě plánuji vyrobit fotoknihu na památku prožitých dní u nás.
Někteří lidé z okolí měli pocit, že po zkušenosti s Adélkou již dále pokračovat nebudeme. Ne každý pochopil systém přechodné pěstounské péče. Mezi časté mýty patřilo, že dítě půjde každý rok do jiné rodiny nebo že s přechodnou pěstounskou péčí si budu děti vybírat, které si následně nechám do dlouhodobé pěstounské péče. V době, kdy jsem Adélku předávala, tak jim bylo divné, že u mě nebyla celý rok, o kterém se někde dočetli, že je to povolená doba. Vysvětlovala jsem, že jsem ráda, když se situace vyřeší v kratší době. Když přišlo nové dítko, tak častou otázkou bylo, jak dlouho jsem nebyla obsazena. Najednou to všem připadalo skvělé, jak by se to též každému líbilo. Už nikdo neviděl, že měsíce před tím, v době péče, funguje celá rodina na více než 100% a někdy by péče o děti vydala ne na jeden, ale pomalu na tři plné úvazky. Ale postupně si okolí už zvyká, v podstatě je i chápu, je to přesně rok od prvního převzetí a ve svém okolí jsem jediná, takže se s přechodnou pěstounskou péčí mnoho lidí setkává teprve poprvé.
Je to o lidech
Co se týče úřadů, tak zrovna nedávno tu vyšel deníček „Boj o dávky“, který částečně popisoval boj s „úředním šimlem“. Další část bude v deníčku, který popisuje, jak jsme vyřizovali pas pro Adélku (ten teprve vyjde). Adélka měla štěstí na skvělou sociální pracovnici, která dělala opravdu maximum a moc bych si přála spolupracovat se stejnými odborníky, zapálenými pro svou práci. Cítila jsem se vždy jako součást týmu, kterému jde o jediné, a to je budoucnost Adélky. Každý měsíc jsem posílala sociální pracovnici zprávu z prožitého měsíce, o tom, co se nám povedlo, co plánujeme, na čem dál chceme pracovat, informaci o kontaktech s rodinou, o všech lékařských vyšetřeních, ale i o různých obtížných situacích, které jsme řešili. K tomu jsem přidala i pár fotografií z uplynulého měsíce. Snad i sociální pracovnice má na vzájemnou spolupráci pozitivní vzpomínky.
