Příběh pěstounky Martiny – 36. díl – Borisek chodí do školky

Pěstounka Martina

Po 4 měsících, co byl Borisek u mě, začal vyhledávat kolektiv dětí. Venku zima, takže na hřišti se moc dětí nescházelo a před domem máme školku, kde Borisek děti viděl.

Mateřské centrum

Jednou za měsíc jsem mívala školení nebo setkání přechodných pěstounů, kam Borisek chodil se mnou a já viděla, jak si s ostatními dětmi rozumí. Mě sice kontroloval, zda jsem stále v jeho blízkosti, ale přicházel jen v okamžiku, kdy potřeboval něco vyřešit – třeba půjčení jednoho autíčka pro 3 děti a podobně. Začala jsem zvažovat, kam s ním v zimě chodit, kde by se mohl s dětmi setkávat, a přitom se mu tam moc dětí nestřídalo.

Našla jsem mateřské centrum, s Boriskem jsme tomu od začátku říkali školka, kam je možné docházet s dětmi buď na dopoledne, nebo odpoledne. Věděla jsem, že časem do školky chodit bude, proto ten název. Část dětí tu zůstává se svým doprovodem, část dětí i samotných. Jako příprava na budoucí čas v mateřské školce mi to přijde ideální, protože děti si opravdu velmi postupně dokáží zvyknout na přechod, seznámí se s chodem školky, s kamarády.

Zatím chodíme do školky společně

S Boriskem jsem sem začala docházet na dva dny v týdnu, ze začátku od 9 do 11 hodin. Přicházeli jsme v době, kdy děti šly ven na hřiště a odcházeli jsme spolu s nimi. Celou dobu jsem byla na hřišti s ním, Borisek si s chutí hrál s dětmi a za mnou přibíhal jen kvůli důležitým věcem, jako bylo vysmrkat, pohladit, přišel mi říct, že jsem jeho láska. Po dvou týdnech jsme přidali další hodinu a svačinu ve školce. Takže jsme přicházeli už na 8. hodinu, do devíti hodin si Borisek s dětmi hrál, já byla s ním ve třídě a mohla jsem si třeba číst, nebo pokud něco třeba tvořili, pomáhala jsem Boriskovi například s výkresem, modelováním. Postupně se zapojoval i do cvičení, zpívání a dalších společných aktivit. Pak jsem mu pomohla se obléct a společně s dětmi jsme odcházeli ven na hřiště, ze kterého my pak šli rovnou domů. Boriskovi se ve školce moc líbilo a kdykoliv jsem mu řekla, že tam půjdeme, moc se těšil.

Po setkání s maminkou…

Bohužel pak se setkal s maminkou – byl tu o tom deníček, a najednou ani na krok ode mě, do školky v žádném případě nechtěl. Nechali jsme to být, aktivity tam jsem mu občas nabízela, lákala jsem ho na různé programy, divadýlko, hřiště, ale nechtěl ani slyšet. Zůstávali jsme doma, nebylo potřeba to lámat přes koleno. Po 14 dnech najednou ráno vstal a povídá „deme o kolky?“. „Jasně, pojedeme si za dětmi do školky hrát na hřiště“. Vyjeli jsme okamžitě, Borisek se těšil. „Teta tady, Boisek hát, si moe láka“. „Jsi moje láska Borisku, můžeš si jít hrát a já tady budu čekat“. Pusa a Borisek běží k dětem. „Neci íst“ – „Ne, dneska nebudeš ve školce jíst, zase třeba jindy“. Od té doby jsme zase začali postupně spolu do školičky 2x v týdnu docházet.

Spokojený Borisek

Po dalších dvou týdnech, kdy už se Borisek opět dostal do běžného provozu školky, pro něj to bylo přijít v 8 hodin ráno, být na dopoledním programu školky, svačina, odchod s nimi ven. A začala jsem mu nabízet i možnost oběda spolu s dětmi. Trochu nejistě, ale přijal to. „S tetou budu íst“. Jedl společně s dětmi u stolečku a já mohla sedět opodál.

Borisek chodí do školky už dva měsíce a postupně si zvykl i na to, že tam může zůstat sám. 2x týdně tedy chodí ráno na 8.hodinu a odchází ve 12 hodin, v té době je už po obědě. Ve školce se mu moc líbí, je nadšený kamarády, programem, s nadšením mi ukazuje vystavené obrázky, které vytvoří spolu s ostatními. Dva dny v týdnu mu naprosto stačí a Boriska si vyzvedávám spokojeného.

Sdílejte
reklama

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě