Jako dítě si pamatuji na krásné Velikonoce u tety na Šumavě, kam jsme každý rok jezdili. Od čtvrtka do soboty se chodilo „raurat“ – hrkat s řehtačkami po vsi. Chodilo se ráno, v poledne, odpoledne a večer.
Nejstarší skupina dětí měla vždy na starosti docházku, poctivě zapisovaly, kdo jde a kdo ne a podle toho se pak rozdělovala výslužka z pondělí. Někdo dal peníze, někdo čokoládky, někdo syrová vejce, která se pak prodávala „lufťákům“ – tím jsme získali docela dost peněz, protože o domácí vajíčka byl mezi přijíždějícími, například pražáky jako my, velký zájem. I barevná, krásně nazdobená vajíčka byla v kurzu a oblíbená.
Zvyky a tradice
Je to už ale přes 20 let, co jsem tam nebyla na Velikonoce, před 5 lety jsem se tam byla s tetou rozloučit naposledy. Moje děti nikdy na koledu nechodily, ani jsem tu neviděla žádné koledníky, natož aby někdo chodil s řehtačkou. Na Velikonoce jsme vajíčka vždycky barvili, koupili si pomlázku, upekli beránka a zajíčka, jidášky, mazanec. Loni jsem tu měla Adélku, tak mě ani nenapadlo jít na koledu. Letos jsem si ale řekla, že bych mohla Boriskovi ukázat velikonoční koledu.
Kam ale máme jít koledovat? Chodit od bytu k bytu v paneláku? Slaví tu někdo vůbec Velikonoce? Nedostanu lidi do rozpaků, že nemají nic připraveno? Nebo bychom mohli jít mezi rodinné domky, ale tam zase nikoho neznám, ani od vidění. Nebo se máme sebrat a dojet někam do nejbližší vesnice, kde koledníci přeci jenom chodí? Zkouším se zeptat na jedné diskusi, jak to mají pražáci s otvíráním cizím koledníkům. K mému překvapení se dozvídám, že to není vhodné, že je to trapné a podobné názory, protože tu Velikonoce nefrčí a málokdo je slaví. Vážně? To opravdu necháme tyto svátky zaniknout? Rozhoduji se jít proti proudu a zkusíme jít koledovat sami. Chlapa tu nemám, syn odjel za přítelkyní, takže to budeme muset zvládnout s Boriskem sami.
Beránci pro seniory
Pár dní před Velikonocemi využíváme možnost ve školce si sami uplést pomlázku. Jsem ráda, že zvládám ze 4 pruhů vánočku a teď mám plést pomlázku z 8 proutků? Ale co, všechno je jednou poprvé, tak i já se do pletení po chvilce dostávám. Velké uznání všem, kteří pletou pomlázky na zakázku, protože já měla co dělat s jednou, na konci, kde už byly proutky silné jsem měla co dělat to umotat. Ale povedlo se a máme vlastnoručně upletenou pomlázku. Chybičky na začátku zamaskujeme pentličkami. V týdnu ještě pečeme beránky, které vezeme do Domova pro seniory, kde jsme byli na Vánoce jako Ježíškova vnoučata. Radost těch lidí je obrovská, nejvíc asi oceňují to, že jsme si přišli popovídat a strávit příjemné dopoledne. Jakmile peču beránka pro nás, tak se samozřejmě nehodlá vyklopit z formy, jako kdyby věděl, že je náš a stejně ho rozkrájíme ještě před Velikonocemi. Je už šestý v pořadí, a i když to chvíli vypadá, že ho z formy budeme vybírat lžičkou, tak nakonec se nechá přemluvit a vyklápí se. Sice je na dva kousky, ale nevadí, do Velikonoc ještě dalšího upečeme.
V neděli ráno Borisek vstává ve svou obvyklou dobu – kolem 6.hodiny. Od včera má slíbené barvení vajíček, tak se na to hned vrháme. Moc ho to baví. Nadšeně vykřikuje pokaždé, když vytáhneme barevné vajíčko ze sklenice. A pak polepování obrázky, to je další nadšení. Vybírá kuřátka, kačenky, zajíčky, které nalepujeme na obarvená vajíčka. Jedna nálepka nikdy nestačí. Já zdobím pár vajíček voskem, ale to Boriska tolik nezajímá, jako lepení obrázků. Máme zábavu na celý den 😊 .
Jde se na koledu
V kolik hodin můžeme v pondělí vyjít? U tety se chodilo opravdu od brzkého rána, tady si netroufám jít zvonit dřív než v 9.hodin. Plánuji tak procházku na hodinku a doufám, že nám někdo otevře. Zdobíme košíček na výslužku. Borisek umí pár velikonočních říkadel, jako „hody hody doprovody“ a „já jsem malý koledníček“. První dům – zvonek drnčí – nikdo neotvírá. Nevadí, jdeme dál. Druhý dům – zvonek by vzbudil i sousedy, někdo kouká za oknem, ale opět ke vrátkům nikdo nepřichází. Vážně neseženeme nikoho, kdo by otevřel malému koledníkovi? Další zvonění – přichází babička – „jé, koledník. Nečekala jsem Vás, to víte, tady nikdo nechodí. Ale počkejte, něco Vám přinesu“. Borisek odříkává Hody hody doprovody a mává pomlázkou. Dostává perníček a má velkou radost. S chutí běží k dalšímu zvonku. Dveře do domu otevřené, lidi jsou slyšet, ale nikdo nepřichází. Nevadí, jdeme dál. Zvoníme u dalšího domu. Přichází k nám mladá paní a ptá se, co chceme. „Jdeme na koledu a popřát Vám krásné Velikonoce.“ „Dneska? Tak počkejte“. Přináší vánočního čertíka. Borisek má radost a ukládá ho do košíčku. To nikdo opravdu nezdobí vajíčka? Vždyť barvy všech možných typů, smršťovací folie a jiné nalepovací obrázky se přeci prodávají i u nás. Nevadí, ještě to zkusíme.
Hody hody…
Opět zvoníme na několik zvonků, ale bez úspěchu. U jednoho ale přeci, přichází pán a nese ošatku s malovanými vajíčky. Borisek mává pomlázkou a povídá Hody hody …. Může si z ošatky vybrat malované nebo čokoládové vajíčko, vybírá si malované, ty se mu líbí nejvíc. Čokoládová ani nezná, tak ho nenapadne si ho vzít. U jednoho domu přichází paní a uvazuje mu na pomlázku pentličku, v jeho očích je to skoro víc, než výslužka. Dostává k tomu i malované vajíčko. Po několika dalších neúspěšných zazvonění se nám zase daří dozvonit na mladou rodinu. Přichází asi 7.letý klučina s maminkou, která říká, že je to poprvé za několik let, co tu bydlí, že by k nim koledník přišel. Klučík se ptá, jestli může jít s námi, že má doma také pomlázku. Souhlasím, ve dvou se nám půjde líp. Paní se omlouvá, že nechce obtěžovat. Ne, neobtěžuje, ráda chlapečka vezmu s sebou a zase ho přivedu domů. Slibuji, že za hodinu přijdeme a nechávám na sebe telefonní číslo. Jdeme dál. Zase nám nikdo u několika domů neotvírá. Lidé se podívají z okna, ale buď neotevřou, nebo křiknou – „děte jinam, my nic nemáme!!!“. Usmívám se a klukům vysvětluji, že někdo asi neslaví Velikonoce. U jednoho z domů nám po odříkání Hody hody přináší pro každého kloučka pár bonbonků. Kluci mají radost, košíčky se pomaličku plní.
Postupně obcházíme asi stovku domů, otevře nám asi třetina. Jsem ráda, že nikde nedostáváme peníze, někde vidíme, jak nás lidé opravdu nečekali, ale s radostí nám otvírají. Klučina se od Boriska naučil dvě říkadla a krásně spolu koledují. Po další hodině odvádím kloučka domů, i my jdeme pomalu na oběd.
Sladký poklad
V poledne jde Borisek spát, vykoledovaný košíček s vajíčky a dobrotami si pokládá vedle sebe a má to jako největší poklad. Odměny máme asi na další rok. Odpoledne si pro Boriska přichází po domluvě tatínek. Borisek mu ukazuje co vykoledoval a je nadšený. Bohužel se dozvídá, že „si měl vzít těch čokolád víc ne tyhle obyčejný vajíčka“. „Ty ale nésou obyčejný, sou malovaný, klásný“ brání se Borisek. „A kde máš peníze?“ „Ty nemam, ale mam vajíčka, kokej“. „Tak to jsi asi špatně koledoval“. ☹ Večer přichází Borisek s novou koledou „Hody hody doprovody, dejte vajíčko čokládový, nebo ňáký peníze, vejce dejte babice“. Ještě že je po Velikonocích a říkanku snad do příštího roku v této verzi zapomene. Naštěstí ještě večer povídáme o Velikonocích a Borisek znovu obdivuje vajíčka, která vykoledoval. Jsem ráda, že z toho má takovou radost.
