Příběh pěstounky Martiny – 49. díl – táta se popral

Pěstounka Martina

Táta přijíždí s Boriskem po půldenním kontaktu. Když si Boriska v 10 hodin dopoledne vyzvedával, přijel s dcerou své přítelkyně, která je o rok mladší než Borisek, je jí 2,5 roku. Ptám se, co mají v plánu. Budou prý celý den na dětském hřišti, protože na ubytovnu s dětmi nesmí.

Den u táty

Upozorňuji na důležitost pití (už jednou mi přijel Borisek naprosto dehydrovaný) a nabízím, jestli mám Boriskovi skočit pro jeho lahvičku. Táta odmítá, prý si nějaké pití během dne koupí. Domlouváme jejich příjezd do půl 8 s tím, že ještě mi táta dá vědět, v kolik hodin přijedou. Táta mi k večeru píše, že přijede něco po půl 8 a mám přijít na zastávku. V domluvenou dobu beru na procházku psa a jdeme jim naproti.

Táta mi hned hlásí, že se tam trochu popral, ale bylo to jenom kvůli dětem. Borisek s holčičkou běhal po atrakcích a občas někoho předběhli. Jeden tatínek na to upozornil, v té chvíli se Boriska táta ohradil, co je mu do toho a začali se prát. Muž, který na to upozornil, tak vytáhl nůž, tátu Boriska jím škrábl na rameni, ten mu na oplátku zlomil nos. Prý tekla krev. Ani si nechci představovat, jak to tam probíhalo. Děti se prý od něj od té doby nechtějí hnout. Čím to, že se ani nedivím. Opravdu si myslím, že děti ve věku 3,5 a 2,5 roku nemusí vidět všechno. Určitě by bylo na místě vysvětlit i chování Boriskovi a holčičce. Chápu i toho druhého muže, že se mu toto chování nelíbilo a snažil se to nějak řešit. Jenomže táta Boriska, jak sám říká, tak zná chvaty z bojového umění, takže se prostě porvali. Borisek mě bere za ruku a odcházíme domů.

Boriskova reakce na tátovu rvačku

Protože náš pes běhá v parku sám, jdu na něj zavolat. Parkem se rozléhá „Bertíku?“ Borisek okamžitě usedá na bobeček a chrání si hlavičku. Co to je? Usedám k němu a vysvětluji, že jsem volala na Berta. „Bojim.“ „Ne, nemusíš se bát, jenom zavoláme Bertíka a jdeme spolu domů.“ Křečovitě se chytá mojí ruky. Zvedám ho a nesu domů. Pokládá si hlavičku na mě. Je mi to líto, určitě je to reakce na dnešní prožitou událost. Doma upozorňuji své děti na to, co Borisek prožil a na jeho reakci na zavolání. Domlouváme se, že si dáme velký pozor, aby někdo třeba nekřiknul. Je mi jasné, že nás určitě čeká náročná noc, protože normálně Borisek chodí spinkat kolem 20. hodiny, nyní ještě v půl desáté nespí. Skončil v mé posteli a v noci se stále budí. Takže celou noc stále hladím, uklidňuji.

Ráno se probouzíme nevyspalí oba, ale já to nějak zvládnu. Nejdůležitější je, co Borisek. Dopoledne chodíme každý den s pejskem na procházku, nyní jen se zmíním, že půjdeme ven, tak Borisek v žádném případě nechce jít. „Půjdeme spolu za ruku, chceš?“ „Bojim“ a hrůza v hnědých očičkách. Žádná radost jako vždycky. Se psem odchází moje dcera a já zůstávám s Boriskem doma. Zvoní mi mobil. Borisek je okamžitě v pozoru „nédu za tátou“. Vysvětluji, že volá paní Nováková, že nám přiveze švestky ze zahrádky a jestli jsme doma. Borisek paní zná, tak je klidný. „Pockám doma.“ Marně lákám na odchod ven pro švestky. Je doma moje dcera, tak s ní Borisek čeká, než přijdu. Jak ho mám nalákat jít ven? Tak moc se bojí.

Povídáme si o včerejším incidentu na hřišti, snažím se vysvětlit Boriskovi celou situaci. Borisek mi ukazuje, jak se táta pral. Mlátí se do hlavičky, drží mě za krk a ukazuje, kde má táta auví na ruce. Vysvětluji, hladím, tulím. Po obědě se opět nesmím hnout z postele a celou dobu mě drží za ruku. Po probuzení znovu lákám na odchod ven. Vím, že mi Borisek rád nosí kytičky, tak mu ukazuji, že už máme zase prázdnou vázičku a mohli bychom jít nějaké natrhat. Ani to ho nezláká.

Konečně jdeme ven

V sobotu byl Borisek s tátou a dnes je pondělí odpoledne. Teprve teď se mi daří Boriska přemluvit a jdeme ven. Celou dobu se mě křečovitě drží a nepustí se ani při trhání sedmikrásek. Při jakémkoliv hlasitějším zvuku, zavolání, houkající siréně se Borisek hrozně leká a opět hladím, tulím, chovám na klíně. V noci spí Borisek stále se mnou v posteli. Posílám zprávu o proběhlém kontaktu na OSPOD.

V dalších dnech učím Boriska zase křičet. Napřed velmi opatrně, jdeme do lesa a hrajeme si na schovávanou. Borisek na mě hodně potichoučku volá a já dělám, že ho neslyším. Tak pomalu musí zvýšit hlas i on. I já na něj volám, aby si zvykl na běžné hlasitější zvuky. Velmi pomalinku postupujeme k dalším krůčkům.

Po necelém týdnu se dostáváme opět k běžnému fungování. Sice se ode mě nechce hnout na krok, jindy běhal po parku, jezdil na kole daleko přede mnou, ale i to, že chodíme ven a už opět považuje běžné zvuky za normální a jeho neohrožující, je obrovský pokrok.

Sdílejte

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě