Příběh pěstounky Martiny – 51. díl – jdeme zařídit pas

Pěstounka Martina

Před chvilkou skončil soud. V uplynulých několika týdnech jsme v myšlenkách začínali plánovat dovolenou. Zatím opravdu jen pomyslně, protože u této práce opravdu dlouho dopředu plánovat nic nejde a my čekali na soud.

Společná dovolená

Moje dcera v září odjíždí jako au-pair do Anglie, takže dovolenou bychom rádi uskutečnili ještě do té doby. Buď soud rozhodne o Boriskovo předání do péče, ať už táty nebo prarodičů, předpokládám, že dostaneme měsíc na to, abychom Boriskovi všechno pomalu vysvětlili a koncem srpna odjedeme s dcerou do Spojených arabských emirátů, nebo soudkyně ještě nerozhodne a pojedeme k moři společně i s Boriskem, kam, to se ještě rozhodneme. K tomu ale potřebujeme zařídit Boriskovi pas. Už jen ta představa ve mně vyvolává jemné mrazení, po loňské zkušenosti s pasem Adélky – společně jsme byli v Tunisku. Tam jsme ale neměli kontakt s rodiči, takže nám OSPOD dal potvrzení, že souhlas zákonných zástupců s vydáním pasu je spojen s překážkou těžko překonatelnou. Teď mám kontakt alespoň s tátou, takže využívám situace, a ještě u soudu ho prosím, jestli by mohl jet se mnou Boriskovi pas zařídit.

Hurá, souhlasí. Hned mi ale oznamuje, že nemá peníze. Uklidňuji ho, že pas samozřejmě Boriskovi zaplatím. Stojí 100 Kč, to při ceně dovolené je zanedbatelná částka. „A ten si pak necháte? Nebo ho Boriskovi dáte až se bude od Vás stěhovat?“ Cože? „Samozřejmě, že ho Boriskovi pak dám, to je jeho doklad. Stejně jako průkazku pojištěnce, zprávy od lékařů, spoustu fotek a tak.“ Volám dceři, ať připraví Boriska na setkání s tátou, hezky ho oblékne a setkáme se na autobusové zastávce. Od incidentu na dětském hřišti, kterého byl Borisek svědkem je to poprvé, co se s tátou uvidí. Je sice trochu zaražený, drží se mě pevně za ruku a společně odjíždíme na pasové oddělení. Já vybavená rodným listem a rozhodnutím soudu o svěření Boriska do mojí péče. Snad to bude vše, co je potřeba.

Pas

Přicházíme na náš místní úřad, je poledne, Borisek je zvyklý sice touto dobou už chodit spát, ale věřím, že se mi podaří ho nějak zabavit. Táta ho láká, ať si k němu jde sednout, ale vůbec nechce. Sedí u mě na klíně a kreslíme si. Naštěstí poměrně brzy přicházíme na řadu. Do kabinky jdeme všichni, já vysvětluji situaci, popisuji, kdo je kdo a žádám o vydání pasu pro Boriska. Předkládám všechny dokumenty. Á, problém. No, snad jsem si nemyslela, že by se to obešlo bez komplikací 😊. Pracovnice střídavě odchází a chodí hned vpravo, hned vlevo, moment ještě skočím pro vedoucí. Po chvilce jsme 3 na jedné straně okénka, 4 zaměstnanci na druhé straně okénka. Měla by mě těšit taková popularita, že se na nás přijde podívat skoro celé oddělení. Na předběžném opatření mám napsáno, že trvá po dobu 3 měsíců od jeho vykonatelnosti, zároveň ale, že pokud bylo před uplynutím doby zahájeno řízení ve věci samé, pak trvá do doby, než se stane vykonatelným rozhodnutím. Jenomže všichni vidí jen první část věty a tu další ne a ne pochopit. Vysvětluji, že další rozhodnutí stále vydáno nebylo.

Pořadí: 0 / 0
vstoupit do galerie

Táta se nudí, Borisek se snaží rozebrat malou místnost, zajímavý je především stroj na otisky prstů nebo speciální tužka s podložkou na podpis. Po půl hodině i vedoucí uznává, že by nám mohla žádost o pas pro Boriska přijmout. Přichází další bod, tj. vyfotit Boriska. Ten začíná pomalu usínat, navíc nechápe, proč by se měl dívat zrovna do foťáku a ne dělat grimasy do zrcadla. Napřed sedí moc nízko, pak zase moc vysoko, potom má natočenou jinak hlavu. Pracovnice cvaká první fotografii, sice je tak nějak – nic moc, ptám se, jestli by nešlo zkusit vyfotit ještě jednu. Pracovnice se mračí a jasně mi sděluje, že mám být ráda, že nám vůbec žádost o pas přijme. Chápu jí, že jí to asi už taky nebaví, jsme tam něco přes hodinu. Pokud by byla placená za počet odbavených klientů, tak dnes je asi bez výplaty.

Komplikace

Ještě prosím, aby bylo k žádosti připojeno prohlášení otce, že souhlasí, abych pas Boriskovi vyzvedla já. To nepůjde, musí si otec přijít se mnou. Obávám se možných komplikací, proto znovu vysvětluji situaci a opětovně žádám o svolení a nějaký písemný zápis. Po další schůzce s vedoucí a dalšími pracovnicemi u našeho okénka, kdy vše pracovnice komentuje slovy – „Jéžiš, ale já tu na Vás nemám tolik kolonek. Tak byl by problém, abyste si pas pro syna vyzvedl?“ nakonec všichni podepisujeme žádost, i mimo úřední kolonky. Pracovnice se rozhoduje si okopírovat předběžné opatření a já se bráním. Opravdu není vhodné, aby bylo okopírováno i se všemi informacemi, z jakého důvodu se Borisek k nám dostal. Ukazuji, co je možné mít okopírováno, zároveň ale co rozhodně ne. Znovu vysvětluji.

Táta rezignuje a tvrdí, že to nevadí, ať si to ofotí klidně 20x všechno. To se mu to povídá, o něm tam není ani slovo, zatímco o Boriskovi a jeho mamce podrobný popis. Navíc já jsem zodpovědná za to, co kde bude založeno a možná i kolovat. Prostě ne, na tom trvám! Po výměně ošklivých pohledů a Boriskovo tvrzení „teta se zlobí“ nakonec pracovnice souhlasí a přede mnou kopíruje jen povolenou část předběžného opatření. Pas si můžu dojít vyzvednout přibližně za 14 dní. S úsměvem děkuji, loučíme se a rozcházíme. Táta rychle pospíchá domů, my s Boriskem v podstatě také. Za celé 2 hodiny na úřadu táta s Boriskem promluvil jedinou větu, a to na začátku, kdy mu nabídl, ať si k němu jde sednout. Jinak ho zajímal pouze telefon.

Sdílejte
Immunotrofina 2+1 zdarmaImmunotrofina 2+1 zdarmareklama

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě