Příběh pěstounky Martiny – 52. díl – můžeme vyzvednout pas

Pěstounka Martina

Občas sleduji na internetu, zda už není ten správný datum k vyzvednutí pasu Boriska. Přeci jen budu klidnější, až ho budu mít opravdu v ruce. Vzít tátu hned od soudu na vyřízení pasu byl určitě dobrý nápad, protože za celých 15 dní se ještě neozval.

Pas je hotový

Po 12 dnech od podání žádosti mi sms zpráva hlásí, že je ten správný den k vyzvednutí pasu. Ještě ten den tam jedeme. Před námi 17 čísel. To jsme měli minule opravdu štěstí na prázdnou čekárnu. Po dvou a půl hodinách přicházíme na řadu. U okénka opět jiná pracovnice, jejda, tu jsem tu neviděla ani minule při to, jak se u nás většina scházela. Předávám lístek k vyzvednutí pasu, svou občanku, soudní rozhodnutí, rodný list Boriska.

„A kde je zákonný zástupce?“

„V žádosti je napsáno, že pas budu moci vyzvednout já.“

„Já to tu nevidim, takže přijďte se zákonným zástupcem!!!“

„Můžu se podívat do té žádosti? Určitě je to tam napsáno.“ – zkouším mile.

„Není, nejsem slepá!!!“

„Můžete mi prosím půjčit tu žádost? Je tam i můj podpis, i část zkopírovaného předběžného opatření.“

„No, prosim!!!“

Otáčím žádost na druhou stranu a ukazuji, kde je vše o čem jsem mluvila. Kde se toulá předběžné opatření, netuším. U žádosti připnuté není. Jsem ráda, že jsem minule prosadila, že nebude celé okopírované, ale jen „bezpečná část“.

„Jóóó vidim to! A Vy jste teda kdo?“

„Já jsem pěstounka na přechodnou dobu, je to tu napsáno. Mám zrovna dítko ve své péči.“

„A na co potřebujete pas?“

Napadá mě hned několik trefných odpovědí, jako třeba že se chystám dítě unést do ciziny a vyměnit tam za velblouda, nebo že brzy asi z našich zákonů emigruji. Ale není radno dráždit hada bosou nohou, ještě by pracovnice mohla vzít mou odpověď vážně a pas by mi nemusela vydat. Odpovídám tedy podle pravdy – že s chlapečkem pojedu na dovolenou do Egypta. Na to údiv nejen v očích pracovnice, ale navíc na celou místnost hlášení: „teda holkyyy, taky asi pudu dělat pěstounku, abych mohla jezdit po dovolených v Egyptě“. Takže jsem jí doporučila, že opravdu může. Na druhou stranu – nemyslím si, že by zrovna tato „dáma“ řady přechodných pěstounů rozšířila.

Pořadí: 0 / 0
vstoupit do galerie

Měla bych se za dovolenou stydět?

Když o tom tak přemýšlím, opravdu je tak moc trnem v oku právě dovolená u moře s pěstounským dítkem? Peníze jsem nikde neukradla, ale poctivě vydělala. Na dovolenou mi nikdo nepřispívá, takže v čem je problém? Ani nemůžu říct, že kvůli dovolené by bylo dítko několik měsíců před tím o suchých rohlících a čisté vodě – mimochodem, když píšu tento deníček, tak je u nás zrovna tropické vedro, i v místnosti přes 30°C, ven se přes poledne vyjít nedá. Právě ta čistá, pokud se podaří tak i vychlazená voda je jedinou spásou 😊

Nechci si připadat špatně jenom proto, že spolu na dovolenou odjedeme, není se za co stydět. Místo toho, aby to ostatní brali tak, že dítko má alespoň zážitky a bereme ho opravdu jako své, protože „naše“ opravdu po tu dobu, co je s námi je. Je naprosto platným členem naší domácnosti, s prožíváním všeho hezkého, včetně dovolené. A pokud budou chtít lidé v okolí blízkém i vzdáleném závidět, mám pocit, že si pokaždé najdou něco, to už je trošku jejich životní styl.

Ale to nejdůležitější, pas mám v ruce, takže hurá, za pár dní odlet.

Sdílejte
Immunotrofina 2+1 zdarmaImmunotrofina 2+1 zdarmareklama

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě