Babička naposledy před dovolenou přichází pro Boriska. Je krásně, tak jedou rovnou k vodě.
Dva dny u babičky
Borisek se těší, svou taštičku s věcmi na převlečení, plyšáčkem a svým polštářkem má s sebou. Babička mu nabízí, že tašku může nechat u nás, ale v žádném případě nechce. Prosím babičku, jestli mu ji může vzít, že je to pro Boriska důležité. Borisek mi ještě cestou několikrát zopakuje, že zase za mnou přijede zpátky. Opět nabízím možnost kdykoliv mi zavolat, hlavně večer. Babička souhlasí. Ještě mi předává podepsaný souhlas maminky s vycestováním Boriska do zahraničí s ověřeným podpisem. Prý k nim náhodou maminka přišla a souhlas na poště podepsala. Babičku informuji o tom, že s Boriskem o mamince mluvíme, ale že není úplně vhodné, aby se prozatím setkali. Samozřejmě až bude Borisek cítit jistotu v prarodičích, tak je možné se postupně začít setkávat.
Maminka nemá zájem
Ze začátku Borisek nechtěl o mamince vůbec slyšet, zacpával si ouška, když jsem o ní začala mluvit, postupně to přijal jako možnou informaci a chápal, že někdy možná přijde k babičce na návštěvu, jako tam chodí Borisek, nebo k nám moje dospělá dcera, která s námi už nebydlí. Stále si trvá na tom, že „indy“. Vůbec o setkání s maminkou nestojí, za rok se s ní viděl jen jednou. Mamince byla možnost kontaktu s Boriskem opakovaně nabízena od OSPODu, s tím že může proběhnout v nějaké herně, místnosti OSPODu nebo tak, ale zatím toho nevyužila a o kontakt neměla zájem. Za podepsaný souhlas jsem ráda, ale obávám se, jestli maminka nepřijde neohlášeně Boriska k babičce navštívit. Prarodiče sice říkali, že se nestýkají a ani o mamince neví, ale nyní mám její podepsaný souhlas v ruce.
Borisek odjíždí s babičkou a bráškou, z autobusu mi posílá pusinky. Bude mít před sebou krásné dva dny, pak už jedeme na dovolenou a vracíme se za 12 dní. Za dva dny po příletu máme naplánovaný další kontakt s prarodiči a bráškou.
„Nečekané“ setkání
Babička přijíždí druhý den odpoledne i s bráškou Boriska. Oba běhají kolem domu a jsou jak na pérko. To bude príma večer, zklidnit vždy Boriska po takové návštěvě bývá náročnější, ale také každou návštěvu lepší a lepší. Podepisujeme nezbytné formuláře – podepisuje se vždy při předávání Boriska na návštěvu a zase při jeho příchodu zpět. Babička mi hlásí, že se Borisek setkal s maminkou a spali spolu po obědě v posteli. Znovu opakuji domluvu, že se Borisek zatím s maminkou setkávat nebude. Babička to sice uznává, ale říká, že to bylo setkání nečekané, že nevěděli že maminka přijde.
S Boriskem jdeme vyprovodit babičku s bráškou a pak ještě zůstáváme venku a jdeme na hřiště. Opět tu mám naprosto hyperaktivního klučinu, který nehodlal poslechnout ani v přítomnosti babičky, ani když už odjela s bráškou domů. No nic, z pobytu venku nic nebude, pokud nechci po Boriskovi skočit já. Jdeme domů. Sice cesta, která trvá běžně 3 minuty nám dneska trvá asi 10 minut, ale nevadí, domů dojdeme. Já půjdu dodělat večeři, Borisek si může chvilku hrát s oblíbenými auty a stavěním mostů a cest z kostek. Z chodby, kde má kostky se ozývají rány. Jdu k Boriskovi a nabízím mu, že si budu stavět s ním.
Vzteklý klučina
Je vzteklý a nechce. „Půjdu číst“. „Dobrá, jdi si číst, já jdu dodělat večeři“. Slyším, jak knížky lítají po zemi. Tak takhle tedy ne. „Borisku, nehaž s knížkama, pojď, já ti nějakou přečtu“. „Neci!!! Ne!!! Neci!!! Budu bouchat!!!“. „Nebudeš bouchat s knížkama. To se nedělá. Chceš mi pomoct vařit?“ Ještě musíme ušlehat sníh na žemlovku. „Neci!!! Ne!!! Jogurt“. „Nebudeš na mě ale Borisku křičet. Takhle ti jogurt nedám.“ „Dáš!!! Budu čičet!!!“ „Nedám. Až přijde můj hodný Borisek, můžeme si vzít jogurt spolu.“
Tahle proběhne ještě několik vět. Já klidně, nabízím různé aktivity. Borisek vztekle, nechce pochovat, uhýbá od pohlazení. Zkouším navést řeč na návštěvu u babičky. Vím, že Borisek má nejraději brášku, tak tam je povídání nejjednodušší. Po chvilce se Borisek uklidňuje a povídáme si v podstatě z místnosti do místnosti. Nechce abych k němu přišla. Očkem ho kontroluji. S bráškou byl na hřišti, hráli si s autem, bráška ho bouchal. A jsme doma. Kluci si hráli a Borisek to teď zkouší aplikovat i u nás. Beru si kostky a jdu si hrát sama. Přitom to komentuji: „Postavím si cestu, také most. Na jedné straně bude rybník, tam jsou určitě ryby, na druhé straně roste velký strom. A ještě jeden“. Borisek nakukuje a za chvilku mi jde pomoct 😊
Sbírám rozházená auta, každé pohladím a omluvím se mu, prohlížím je a ptám se jich, jestli je něco nebolí. Jedno bolí kolečko, jiné sklo. Foukám jim bolístky. Borisek mi ukazuje, kde má na ruce také „auví“ od brášky. Nic tam není vidět, ale také mu to foukám. Za chvilku se nechává i pochovat. Opatrně navádím řeč na maminku. Borisek se usmívá a říká mi, že maminka přišla. Hurá, máme vyhráno, Borisek má ze setkání dobrý pocit. Vysvětluji, že zase někdy maminka přijde k babičce na návštěvu. „Indy příde. Teď ne“. Padá mi obrovský kámen ze srdce. Večer sice Borisek usíná později, než je zvyklý, ale chápu to, byly to pro něj určitě náročné dva dny s nečekaným setkáním. K tomu dusno venku, to nikomu nepřidá. Než Borisek usne, pořád se ptá, jestli tam budu s ním. Držím ho za ručičku a slibuji, že budu s ním celou noc. Klidně usíná.
Špatné sny
Jsou 2 hodiny v noci, Borisek se budí s obrovským pláčem. „Nebudeš se na mě zlobit, nebudu to dělat, nebudeš se na mě zlobit, nebudeš se zlobit“. „Nezlobím se na tebe Borisku, spinkej“. Hladím maličkou hlavičku. „Nebudeš se zlobit, nebudu to dělat“. „Nezlobím se na tebe, jsi moje láska, mám tě moc ráda. Jsi moc hodný chlapeček, pojď budeme spinkat. Je tam tma, podívej se“. Borisek teprve otvírá uplakaná očička. Tulí se ke mně. Zkouším ho znovu uložit. Ani ukolébavka nepomáhá.
„Je tma. Nebudu tady sám. Budeš tady se mnou“. „To víš že jsem tady s tebou. Koukej, i Jana je doma. Pojď, půjdeme se podívat do pokojíčku. Jana taky spinká“. Nesu ho do pokojíčku, dcera spí. Jdeme znovu do ložnice. Borisek vůbec nemůže usnout a pevně mi drží ruku. Za 23 hodin už budeme sedět v letadle a odlétat. Budeme asi nevyspaní všichni. Zkouším znovu s Boriskem usnout. Já bych usnula, ale Borisek vůbec ne. V 6 hodin přeci jenom ještě usíná. Vůbec si netroufám odejít z pokoje, je pravda, že usínám také a pro jistotu vypínám i mobil, aby tu nezazvonil. Borisek po hodině a půl vstává. Je trochu mrzutý, ale to je po nočním probuzení pochopitelné. Dopoledne si Borisek opět nechce vůbec hrát. Stále je u mě a pokud jdu směrem do chodby, i když jen srovnat boty, tak hned kontroluje, zda neodcházím pryč. Jakmile mě chviličku nevidí, hned volá na celý byt, jestli jsem doma. Ozývám se obratem a Borisek za mnou běží.
Žralok
Dopoledne si znovu hrajeme s auty, stavíme silnice. Borisek si moc rád maluje, kreslíme letadlo, kterým poletíme, moře a Borisek chce, abych mu nakreslila i žraloka. „Proč žraloka? Pojď, nakreslím ti delfína, třeba je na dovolené uvidíme“. „Ne, klesli žaloka, ukousne mi pidel. A nohu. Budu mít velký auvej“. „Ne Borisku, tam kam jedeme, tam nebude žralok. Odřel by si tam břicho, tak tam nepoplave. A my pojedeme velkou lodí za delfínama“. Kreslím delfína. Borisek si trvá na svém „Žaloka klesli. Babikažíkala, že tam bude žalok. A spapá Boliska“. Tak nejenom že má za sebou setkání s maminkou, ještě ho vystrašili žralokem.
V poledne se mi daří Boriska uspat, spinká 3 hodiny, jsem ráda, alespoň bude v dobré náladě až do večera.
Držte nám palce, v jednu hodinu v noci nám můžete mávat, odlétáme. Až se vrátím, napíšu jak jsme se měli 😊
