Příběh pěstounky Martiny – 62. díl – jedeme na čtyřkolkách do pouště

Pěstounka Martina

Už doma jsme se domluvili, že bychom rádi na čtyřkolkách do pouště. Výlet je tu nabízen snad na každém rohu, my po dobré zkušenosti s ostatními výlety si vybrali opět „Výlety z Hurghady“.

Čtyřkolky

Na výběr byl buď dopolední výlet, nebo odpolední s výhledem na západ slunce. Protože odpolední výlet je mnohem náročnější, chtěli jsme jet dopoledne. Zvládne Borisek cestu na čtyřkolce? Z pouště se asi těžko budu s ním vracet zpět, bude nutné jízdu dokončit. Byla jsem připravená i zůstat na základně, kdyby se mu cesta nelíbila a počkat na skupinu, která se kolem poledne vrátí. S Boriskem bychom se určitě zabavili, baví ho písek a tady to bylo jedno velké pískoviště.

V 8 hodin jsme byli připraveni před hotelem na příjezd mikrobusu, který nás odveze na základnu čtyřkolek. Cesta trvá asi hodinku, protože ještě zastavujeme v dalších hotelech, kde vyzvedáváme ostatní výletníky.

Na základně byl Borisek okamžitě nadšený pohledem na „kokolky“ a chtěl okamžitě odjíždět. Průvodci nám pomohli uvázat šátky kolem hlavy, přes obličej, jsme nasadili brýle. Nechá si to Borisek na obličeji? Kupodivu ano. Chvilku jsem zvažovala, jestli si vzít na sebe dlouhé kalhoty, nakonec jsem to zamítla a vyjeli jsme v kraťasech. Když tak se převlečeme cestou. Startujeme čtyřkolky a chvilku jezdíme u základny, do kolečka. Pojedeme i dál? Nebo tu budeme jezdit v kruhu celý den? Jakmile jsou si všichni jistí, že ovládají jízdu na čtyřkolce, odjíždíme.

Vzhůru do pouště

Průvodce nám vysvětluje, že čím pomalejší jízda, tím horší, protože to víc skáče. Zároveň mi nabízí posazení Boriska za mě, ale to se mi moc nezdá, nerada bych ho někde ztratila😊 A opěrku žádnou čtyřkolka nemá. Posazuji ho před sebe, Borisek chce „ídit“ a prý „poedemeychle“. No jo, adrenalin to je jeho. Po čtvrt hodině jízdy nás třídí na pomalejší a rychlejší skupinu. Dcera pojede s rychlejší, já s Boriskem v pomalejší. Chvílemi je to opravdu adrenalin a já už chápu průvodce, proč celou cestu stojí, líp se mu vyvažují ty hrboly, já s Boriskem nadskakujeme nad sedátko. Asi po hodině jízdy pouští přijíždíme do hor. Mimochodem, zase až tak pomalejší skupina jsme nebyli, přijeli jsme 5 minut po té rychlejší. Docela jsem uvítala, že cesta už končí. Bolel mě palec na ruce od mačkání tlačítka, naklepaná jsem byla jako řízky.

Velbloudi

Dostali jsme na přivítanou hrníček s čajem. Po chvilce oddechu jsme si vystoupali na skálu a z výšky prohlédli beduínskou vesničku. Borisek se stal velmi oblíbeným u fotografa, který jej vynesl nahoru a pak zase snesl dolů. Ještě jsme se měli možnost svézt na velbloudovi, tak jela dcera s Boriskem najednou. Moc se mu to líbilo a velblouda následně nakrmil celou naší svačinou. Tak nic, my můžeme být o hladu.

Je to rozbitý!

Nastoupili jsme znovu na čtyřkolky, nechali si zavázat šátky, nasadili brýle a vydali se zpět. Já jela s Boriskem jako poslední v řadě. Samozřejmě, že zákon schválnosti funguje přesně ve chvíli, kdy to nikdo nečeká. I u nás zafungoval. Jakmile jsme jeli asi 10 minut, a projížděli jsme různými zákrutami, moje čtyřkolka se zastavila a rozhodla, že dál prostě nepojede. Skupina zrovna zmizela za horizontem. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Vpravo písek, vlevo písek, přede mnou písek, za mnou písek. Asi těžko tu bude člověk hledat nějakou vyznačenou trasu. Čtyřkolka nejede, nikde nikdo. Borisek hlásí „Needeme, je to obitý“. Jo, je to rozbitý! Vrátí se někdo pro nás? Bude skupina vědět, že jí někdo chybí? Možná třeba dcera si na základně všimne, že tam nejsme. Nebo zajásá a hlásit se nebude.

Za chviličku, která ale v té chvíli člověku připadá docela dlouhá, se objevuje průvodce. Hurááá, ví o nás. „Co se děje?“ „Nejede to!“ Co mu mám asi říct jiného? Nepoznám závadu ani na svém autě, a to jsem spolu už pár let. Natož na takovém stroji, který je rád, že drží pohromadě. Průvodce se snaží nastartovat. „Nejede. Není benzín“. Fajn, mám zkusit vykopat ropný vrt? Klepe se čtyřkolkou. „Bude dobrý, to dojede. Ale sama, malýho vemu já na svojí“. Dobrý, Boriska vezme průvodce, já zůstanu stát v poušti se čtyřkolkou bez benzínu, to už mě vůbec nebude nikdo hledat. Základna v nedohlednu. „Dojede, musíme rychle. Málo benzínu“. Jo, to taky už vím. Rychle? Jako zdá se mu snad, že jedu pomalu?

Nevím kolik jsme jeli, protože tachometr to samozřejmě nemá. „Ukážu jedu rychle“, vysvětluje mi lámanou češtinou průvodce. „Opatrně na Boriska, dáte mi na něj pozor!“. Borisek skáče radostí a volá „rychle, rychle“. Všichni nasedáme, průvodce Ali si bere Boriska před sebe. „Grupa tam, my dojedeme grupu“. Chápu, že skupina celou dobu jede dál, takže my musíme všechny dojet. Jestli se mi zdálo, že před tím jsme jeli celkem rychle, tak teď nasazujeme asi dvojnásobnou rychlost a jedeme za skupinou. Kousek od cíle je dojíždíme a na základnu se vracíme vzorně všichni v jedné linii.

Borisek je naprosto vysmátý, šťastný. Všem vysvětluje, že „teta měla kokolku obitou, on jel s Alim. Ychle, ychle. Kokolka skákala“. Všichni ho moc chválí. I průvodce je nadšený, říká že je nejmenší, kdo s nimi kdy na čtyřkolkách jel.

Ve 13 hodin nás přiváží mikrobus k hotelu a my jdeme rovnou na oběd. Cena výletu byla 25 USD za dospělého, Borisek zdarma.

Sdílejte

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě