Ještě v den soudu mi volá druhá babička Boriska, tátova maminka a ptá se, jak dopadl soud. Sděluji jí výsledek. Pláče a je jí líto, že ona si nemohla Boriska do péče ze zdravotních důvodů převzít. Je jí líto a cítí velké zklamání z toho, že velmi spoléhala na svého syna, tatínka Boriska a dlouho věřila tomu, že její syn péči o Boriska převezme.
Druhá babička a tatínek
Má zájem se s Boriskem setkat. Domlouváme se, aby se mi ozvala v týdnu. Ještě večer píše i táta a také se ptá na výsledek jednání. Sděluji mu ho, on posílá Boriskovi pusu. Na návštěvu Boriska ale nemá čas. Slibuji, že mu dám vědět, jakmile bude Borisek definitivně předaný.
Rozhoduje soud
Před pár dny byl Borisek svěřený do pěstounské péče babičky. V první chvíli nevím, jestli se radovat, nebo se bát o Boriska, jak se budou jeho životní kroky dál ubírat a s kým. Vím, že do domácnosti chodí maminka, z toho mám největší obavy. Ale nerozhoduji já, ale soud. Ten měl k dispozici všechny informace ode mě, podrobné zprávy z každého kontaktu i zprávy z OSPODu. Rozhodl jak rozhodl, a já musím jeho rozhodnutí respektovat. Ale potřebuji pár dní na to, abych se s informací nějak vyrovnala já. Musím najít důvody, proč právě toto rozhodnutí je tím nejlepším, které mohlo Boriska potkat. Bude ve své biologické rodině, bude se svým bráškou.
U soudu prarodiče slíbili, že umožní i kontakty obou brášků se svou sestřičkou, která je v péči praprarodičů z otcovo strany. Bohužel zatím k tomu nedocházelo a sestřička se s nejstarším bráškou neviděla přes 5 let. Jedni prarodiče tvrdí, že druhá strana kontakty bojkotuje, druzí tvrdí to samé, že oni zájem mají, ale druhá strana odmítá spolupracovat. Odkázali jsme je na OSPOD, pokud se sami nedokáží domluvit. Zároveň prarodiče už u soudu slibují, že se s maminkou až do definitivního předání Boriska do jejich péče nebudou stýkat, právě kvůli Boriskovi, protože ví, že to následně špatně snáší. Domlouváme si další kontakt, prarodičům se pátek nehodí, proto Boriska vyzvedne babička až v sobotu. Nechávám kontakty na nich a souhlasím.
Předávání
Babička přichází pro Boriska. Dotazuji se, jak to vypadá se sháněním školky a tím pádem předáváním. Je polovina září. Babička mi sděluje, že se ještě nikde neptala, ale má slíbeno od OSPODu, že jí se sháněním místa ve školce pomohou. Předávání by ráda uskutečnila „někdy v listopadu“. Kdy? Opravdu jsem slyšela v listopadu??? Opravuji jí, že asi myslela v průběhu října, to je pochopitelné. „A Vy ho do toho listopadu už mít nemůžete?“ Chce se mi vrčet. I když je Borisek rozběhaný s bráškou kousek od nás, stále mě kontroluje pohledem. Usmívám se a znovu vysvětluji, že Borisek toto cestování špatně snáší a předávat budeme v průběhu října.
Babička odjíždí s Boriskem a jeho taštičkou s věcmi. S Boriskem o předání do péče prarodičů hodně mluvím a snažím se ho na definitivní předání připravit. Domlouváme se, že věci si u babičky už nechá, aby nemusel nosit plnou tašku sem a tam a přiveze si „jenom“ svůj polštářek a plyšáčka. Prarodiče už večer nevolají, i já si postupně zvykám na to, že Borisek se mnou v noci není. Večer na něj ale stejně vzpomínám a v duchu mu přeji dobrou noc.
Nové „domů“
V neděli přijíždí babička a rovnou mi hlásí, jak se Borisek setkal s maminkou, která mu přinesla auto. Není sice nové, ale je velké na písek a Borisek z něj měl velkou radost. Uklidňuji jí, že vůbec nevadí, že není nové, důležité pro Boriska je, že maminka mu splnila jeho přání a tím bylo velké auto od ní. Boriska chválím, že si auto nechal u babičky, že tam na něj počká do příštího týdne, kdy k babičce zase pojede. Hned mi ale také sděluje, že si tašku s tričkem (a náhradním oblečením, o které jsme mluvili, že u babičky nechá) nese zpátky, aby „se věcem nestýskalo“. „K babice poedu v pátek, domů v neděli“. Budu mu ještě muset vysvětlit, že domů teď bude u prarodičů.
