Příběh pěstounky Martiny – 69. díl – předáváme

Pěstounka Martina

Je pátek ráno. Včera večer jsem měla velkou krizi, Borisek spal a já se probírala ještě jednou jeho krabicí vzpomínek, slzy dojetí se objevovaly nad každým obrázkem. Usnula jsem skoro nad ránem.

V duchu jsem si ještě znovu opakovala, proč právě toto rozhodnutí soudu je pro Boriska správné. Bude ve své biologické rodině, bude se svým bráškou, má velmi rád prarodiče, ke kterým se zítra stěhuje. I oni ho mají určitě moc rádi.

Zvládneme to, před ním brečet nebudu. Chci předat veselého skřítka, kterého si takhle z většiny dní pamatuji. Teda ne, že by neuměl dupnout nožičkou a udělat ksichtík ze kterého by i kdejaký šéf stál v pozoru. Umí to!

Rozloučení ve školce

Borisek se probouzí s dobrou náladou, dneska pojede za babičkou autem. Mám radost s ním, že on je tak dobře naladěný. Jdeme se ještě rozloučit do školky. Kytičku, bonbonky. Od dětí dostává obrázky, od školky ještě knížku i s krásným věnováním. Těší se na odjezd k babičce. Nemohli jsme si najít jiný den než pátek pozdní odpoledne? Kolona od nás, přes dva tunely a celé město. No co, máme čas, budeme si zpívat. To má Borisek rád. Proč zavírají ti ostatní okna? Že by jim vadil můj zpěv? Ne, to bude určitě tím, že je horko a oni zapínají klimatizace. Tak ať to nemají zapnuté zbytečně. To moje „Šedivka“ – škodovka v mladistvém věku, pouhých 16 let, ještě klimatizaci nemá. My to zvládáme s otevřenými okny.

Příběh pěstounky Martiny - 69. díl - předáváme 1

Předávání

Po hodině jízdy přijíždíme na místo. Borisek je veselý a spěchá za babičkou a bráškou. Hned hlásí, že má „moc krabice v autě“. Odnášíme 5 banánových krabic s oblečením, botkama, hračkami, plyšáky, krabici vzpomínek a tašku s posledními drobnostmi, které se objevily během dnešního dne a bylo třeba je zabalit. Stojíme na zápraží a Borisek nadšeně ukazuje bráškovi, co si přivezl. Já tak mám čas s babičkou probrat vše z předávacího protokolu.

Předávám průkaz pojištěnce, pas, který měl vyrobený pro dovolenou v Egyptě, výsledky lékařských kontrol, probíráme veškeré lékařské zápisy, které předávám a vysvětluji. Podepisujeme, jeden výtisk pro mě, jeden pro babičku a loučíme se. Ještě domlouváme příští návštěvu, kdy za Boriskem přijedu. „A vemete si ho na celý víkend?“ „Ne, to by nebylo pro Boriska dobré. Jestli Vám to nevadí, přijela bych třeba za týden na hodinku za Vámi, mohli bychom jít společně na hřiště, pak bychom se zase rozloučili. A pokud to bude Borisek hezky prožívat, můžeme další návštěvu naplánovat třeba za 14 dní po té první.“ Babička souhlasí, mně padá velký kámen ze srdce. Boriskovi jsem návštěvu slibovala, protože jsme se o tom s prarodiči bavili už několikrát.

Rozloučení

Borisek přibíhá, pusa na rozloučenou, obejmutí, znovu pusa a já slibuji, že v sobotu přijedu (pátek se prarodičům nehodil) a Borisek mi ukáže, kam si chodí hrát na hřiště. Borisek souhlasí. Chce mi jít ještě mávat k oknu. Z ulice i já mávám, Borisek si může ručičku utřepat. Volám pa a usedám do auta. Přejíždím za první zatáčku a utírám slzy. Jsem smutná a šťastná zároveň. Kam se hrabe poporodní šestinedělí. Právě jsem musela po společném roce odstřihnout pupeční šňůru. Ale podařilo se mi to, co jsem si tak přála, i když jsem nevěděla, zda to ustojím. Borisek nepoznal, že je mi smutno. Odcházel šťastný a s dobrou náladou. A to je nejdůležitější. A mně nezbývá než mu držet strašně moc palce, aby to se svou rodinou zvládl.

Sdílejte

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě