Příběh pěstounky Martiny – 75. díl – další moje návštěva u Boriska

Pěstounka Martina

Při poslední návštěvě jsem se s babičkou domluvila, že za 14 dní zavolám a zase přijedu za Boriskem. Jsem ráda, že babička souhlasí.

Návštěva u Boriska

Je čtvrtek večer a já podle domluvy volám. „Dobrý den, tady Martina, mohla bych se domluvit na návštěvě Boriska?“ „Jako teď? Už je tma.“ „Ne teď, ale jak se Vám to hodí, třeba zítra, nebo v sobotu.“ „Ale jo, tak přijeďte v pátek, ve 4 přijdeme domů ze školky, tak se stavte.“ Děkuji a loučím se.

Je pátek odpoledne a já se znovu vydávám na cestu. V autě připravené nafukovací balonky, které měl Borisek vždycky rád, vezu mu i slíbenou šálu, tři páry rukaviček a kulíška na hlavu. To se mu bude líbit. Přibaluji i svačinovou kapsičku s přesnídávkou a lahvičku s pitím.

Příběh pěstounky Martiny - 75. díl - další moje návštěva u Boriska 1

Si moje láska

Cesta mi rychle utíká, první tunel, druhý, třetí, ještě vystoupat autem ten kopec a už vidím dětské hřiště. Zastavuji tam auto a podle domluvy prozváním babičku. Po chvilce slyším ťapkání dětských nožiček po schodech a Borisek přibíhá. Vrhá se ke mně a volá „Si moje láskaaaa!!!“ Objímám ho. Babička se vyklání z okna a já slibuji, že se půjdeme projít a pak budeme zase na hřišti. Babička souhlasí. Borisek se mě chytá za ruku a začíná brebentit. Po chvilce povídání zvedne hlavičku ke mně a povídá „Teto, pojedeme domů? Tobě domů?“ Mám pár vteřin na rychlé rozmyšlení odpovědi. Sedám si k němu na bobek a začínám vysvětlovat, že k babičce domů nepůjdeme, je hezky a budeme venku, na hřišti. „Tobě domů? Za Betíkem?“ „Ne broučku, dneska ještě nepojedeme za Bertíkem. On leží v pelíšku a neví že bychom přijeli. Moc by na nás štěkal. Víš jak štěká. Pojď, půjdeme sbírat šištičky a já mu je domů přivezu, chceš?“ Borisek se nechá nalákat, já lovím sáček z kapsy a jdeme sbírat šišky. Nabízím mu kapsičku s přesnídávkou, tu si rád bere. Obcházíme sídliště a jdeme na hřiště, kdyby nás babička hledala, tak ať jsme tam.

Příběh pěstounky Martiny - 75. díl - další moje návštěva u Boriska 2

Rukavičky a čepice

S Boriskem čas tak rychle utíká. Na hřišti by nejradši seděl celou dobu u mě na klíně a tulil se. Chvilku ho tak nechávám, ale po chvilce ho lákám na prolézačky a klouzačku. Nechci, aby byl smutný. Ukazuje mi, jak umí jezdit, leze na horolezecké stěně, to je něco pro něj. Po půl hodince se jde zase na chvilku tulit. Lákám ho, že se půjdeme podívat k autu, jestli tam něco pro něj není schováno. Seskakuje z klína a běží k autu. Nakukuje okýnkem. „Tetóóó, je tam taška 😊 . Vidim“. „A myslíš, že je pro tebe? Podíváme se, co v ní je?“ Odmykám auto a Borisek se vrhá na tašku. „Ukavičkyyyy. A etěedny. A etě. A šála, moje. A čepice. Můžu nechat?“ „To víš že si je můžeš nechat. To jsem Ti přivezla. Pojď, vyzkoušíme si to? Jestli Ti budou?“ Borisek okamžitě zkouší čepici. „Má blbuli. Vééélikou.“ „Ano, máš čepici s bambulí.“

Borisek má radost, já zvoním na babičku. Borisek je nadšený a hned se jde pochlubit, co dostal. Rychle se ke mně vrací, pusa, objetí, slibuji že zase přijedu. „Pijeď. Mám tě moc ád“. „Taky tě mám ráda, lásko moje. A babička, ta tě taky má moc ráda. A taky dědeček. A bráška. Všichni tě mají moc rádi. Jsi šikovný kluk“. Borisek se usmívá, konec návštěvy je ve velmi pozitivním duchu. S babičkou se domlouváme, že se ozvu za 3 týdny, protože pomalu protahujeme čas mezi návštěvami.

Sdílejte

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě