Příběh pěstounky Martiny – 9. díl – jak vyfotit podzim

Pěstounka Martina

Je nádherný podzim, počasí přímo vybízí k fotografování. Navíc dětem jako pěstouni předáváme různě zpracované jejich okamžiky za dobu, co jsou u nás v péči. Někdo dává fotografie na flash disku, někdo vytištěné fotky, jiní vyrábějí fotoknihy. Já jsem se rozhodla pro fotoknihy, které mě velice nadchly, jak jdou krásně zpracovávat. A protože někdy je to s dětmi překvapení až do konce jejich pobytu u nás, vyrábím jí až v posledních dnech, abych věděla, co do nich za fotografie dát.

Fotoknihy na památku

Když jsem měla v péči Adélku, tak protože byla už větší a byl tam předpoklad, že si pobyt u nás bude pamatovat, mohla jsem do fotoknihy dát i naše fotografie. I tak jsem se ale domlouvala s její novou pěstounkou, zda jí takové fotografie nebudou vadit. Chtěla jsem, aby fotoknihu Adélka měla pro svou památku, a ne aby byla někde zastrčená v koutě. Dokonce jsme ji i společně tvořili, pomáhala mi vybírat ty nejhezčí fotky. Za 6 měsíců co u nás byla to vydalo na 72 stran. Fotografie, které se nevešly do fotoknihy stejně Adélka dostala stažené na flashce.

I Boriskovi bych ráda takovou knihu vyrobila. Problém nastává ale v tom, že Adélka se fotila moc ráda, zatím co Borisek, kdykoliv vezmu fotoaparát do ruky, tak začíná dělat různé grimasy, doma si stoupá na hlavu – a to doslova, venku lítá a ani můj fotoaparát jej nestíhá zachytit. Navíc je to fotoaparát, který umí perfektně nastavit mé děti a já ani, když se snažím, tak z něj ostrou fotku nevydoluji. Naštěstí má funkci automatického zaostřování, a to alespoň trochu pomůže.

Pořadí: 0 / 0
vstoupit do galerie

Jen najít ten správný okamžik

Plánuji jít do parku, který máme na trase našich procházek, navíc je tu opravdu krásně. Akorát musíme stihnout focení dopoledne, po poledním spaní se sluníčko přehoupne za paneláky a už to není takové, jak bych chtěla.

  • První den – než jsme došli do parku, zalezlo sluníčko a je pod mrakem.
  • Druhý den – dopoledne vyrážíme na úřady, takže focení nestihneme.
  • Třetí den – Borisek není správně naladěný.
  • Čtvrtý den – torpédo lítá po parku, takže mám milion fotek zezadu a ze strany, nebo alespoň rozmazaných.
  • Pátý den – jdeme v jednobarevných tepláčcích, trochu fouká vítr. Po dnešní zkušenosti už Borisek ví, že proti větru se nečůrá, takto ho opravdu fotit nemůžu.
  • Šestý den – z 20 fotek je tak jedna použitelná.
  • Sedmý den – můžu dělat psí kusy, volat, snažit se zaujmout, jak chci. Borisek se mi směje a nehodlá se na mě podívat.
  • Osmý den – celé dopoledne prší..
  • Devátý den – já ty fotky snad neudělám. Z parku se ozývá – „Borisku, koukej, ptáček. Borisku, koukni na mě. Borisku, hlídej, jestli foťáček blikne a pak mi řekneš …“. Jenomže Borisek přesně ví, že ho chci fotit, takže se z druhého konce akorát ozývá „Teto, kokam“. „Nekoukáš, na mě se podívej“. Zase „Kokam“. „Nekoukáš!“

Velký potlesk všem fotografům, kteří pracují s dětmi. Já se snad radši dám na focení kytiček. I našeho hyperrychlého psa se mi několikrát daří vyfotit, jenom Boriska ne.

Ale nakonec se snad podařilo a pár fotek přeci jenom vybírám, takže fotky opravdu budou a snad do konce pobytu Boriska u nás to na fotoknihu vydá a bude mít také památku.

 

Sdílejte

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě