Příběh pěstounky Martiny – 57. díl – Borisek jde poprvé na dvoudenní návštěvu

Pěstounka Martina

S Boriskem jsem sbalila všechno potřebné, oblečení, pyžamko, hygienu, jeho oblíbený noční polštářek, plyšáčka, kelímek s brčkem na snídani. Ráno Borisek potřeboval stále ujišťovat, že se zase za námi vrátí zpátky.

Loučení a balení na dva dny

Měla jsem vlhké oči, když jsem mu pořád opakovala, jak ho máme rádi a půjde si k babičce užít krásné dva dny. Nechci mu zatím říkat nic o tom, jestli bude u babičky trvale, protože prarodiče stále nejsou rozhodnuti, zda jej do péče přijmou. Jednou ano – „je to jejich vnouče“, jednou ne – „on je takový živý“. Ano, Borisek je opravdu hodně temperamentní a chápu i jejich obavy, vzhledem k věku. Babička zazvonila. „Hurá, pojď, babička je tady!“

„Eště pejska.“ „Máš s sebou dinosaura a medvídka. Chceš si vzít ještě pejska?“

„Ne!Pejska spát! Doma! Bude čekat! Hlídat pežinku!“

Jdeme ještě uložit několik plyšáků, aby tu hlídali jeho peřinku. Znovu ukazuji věci ve skříni, že je tady má uklizené a počkají tu na něj. Odcházíme.

Dva dny u babičky, dva dny volna

Borisek se vítá s babičkou, jdu je vyprovodit na autobus. Přitom nabízím sepsaný manuál k Boriskovi. Upozorňuji, že samozřejmě jaký si udělají program, je na nich, jen aby věděli, na co byl Borisek zvyklý u nás. Babička to přijímá. Nabízím ještě možný večerní telefonát, pokud by Borisek chtěl, nemohl třeba usnout. Prosím, jestli mi může dát babička večer vědět, jak Borisek usnul. Babička se diví, ale souhlasí. Zda se k manuálu dostane, to nevím, ale já mám pro sebe dobrý pocit, že jsem udělala opravdu maximum, aby dvoudenní návštěvu zvládnul. Domlouváme se na návratu zítra večer.

Mám před sebou dva dny volna. První den – je neděle, já gruntuji byt. Jsem na návštěvy Boriska u táty nebo prarodičů zvyklá, takže to je pro mě den jako každý jiný. Občas kontroluji pohledem mobil. Přichází večer. Je to zvláštní pocit. Poprvé po skoro 10 měsících jsem v ložnici sama. Nikomu nečtu pohádku, nikomu nezpívám ukolébavku. Je ticho. Neslyším tu oddychovat broučka, který je tu takovou dobu s námi. Hlavou mi běží celá ta doba, kdy je s námi. Vstávám a jdu se podívat na jeho fotky do počítače. Byl to vystrašený skříteček, po pár dnech nádherný klouček v podzimním listí. Vánoční fotky, jarní s rozkvetlými šeříky, letní u vody.

Příběh pěstounky Martiny - 57. díl - Borisek jde poprvé na dvoudenní návštěvu 1

Podzimní fotka z doby, kdy u nás byl Borisek teprve chvilku

Chybí  mi

Vzpomínám. Jak se teď Borisek má? Mobil mám stále před sebou. Je 21 hodin, Borisek už určitě spinká. Usnul dobře? Nestýská se mu v nové postýlce? Babička nepíše, já jí nechci zatěžovat svým psaním. Užívá si se svým vnoučkem. Třeba má mobil u postele a mohla bych zprávou Boriska vzbudit. To určitě nechci. Možná usnuli společně. Zítra večer přijedou zpátky. Jednoho plyšáčka z Boriskovo postýlky si beru k sobě. Kolem půlnoci usínám i já.

V noci jsem se několikrát vzbudila. Je to zvyk, je to starost, je to ten hlásek, který mě ráno má budit se slovy „teto, vstávej, už není tma, budeme vstávat“. Od rána se vrhám vstříc úřadům, je pondělí, takže všude otevřeno. Dcera zůstává doma, takže kdyby náhodou Borisek přijel dřív, může ho převzít a jen mi dá vědět. V 15 hodin se ozývá můj mobil a dcera mi hlásí, že Borisek je už doma. Je to o dost dřív, než jsem počítala, ale nevadí, hlavně že ho měl kdo převzít. Je mi líto, že jsem u toho nebyla, protože bych se zeptala, jak Borisek prožil dvoudenní návštěvu. Ale nezbývá mi než vše vysledovat z chování Boriska. Do 15 minut se vracím domů.

Zpátky “doma”

Borisek je jak z divokých vajec, rozjívený, ale myslím, že to může být i jinými zvyklosti v každé rodině. Jinak je spokojený. Povídáme si o návštěvě u babičky, dozvídám se, že byli venku s bráškou a děda nebyl doma. A taky že měl pyžamko. Svoje. 😊 Stále ho chválím, jak je šikovný a nabízím mu další návštěvu u babičky, že tam zase bude moct spát. „Už ne, už tam spinkal“.

Snažím se ho motivovat na další podobnou návštěvu. Jdeme na procházku, tiskne mi ruku a pořád se ptá, jestli „se na něj nebudu zlobit“. Pořád jej ujišťuji, že se na něj nezlobím, stále se mazlí a nechává chovat. Po pár dnech každodenního připomínání, že zase k babičce půjde spinkat je ochotný připustit, že „jindy“ tam půjde. Akorát nám to vychází, za týden od první dvoudenní návštěvy máme naplánovanou druhou takovou návštěvu.

Další návštěva

Za týden přijíždí babička opět na devátou hodinu. Borisek znovu ukládá plyšáčky do postýlky s tím, že jí budou hlídat. Ještě cestou ve výtahu mi oznamuje, že „nebude dneska smutnej“ a já ho ujišťuji, že ani já nebudu smutná, přeji mu krásný den. Nabízím, že když večer řekne babičce, tak mi může zatelefonovat. Vím, že babička říkala, že má neomezené volání, tak na pár minutek s ním budu moct mluvit. Borisek se vítá s babičkou a hned jí hlásí, že „tetě může zavolat. Večer až bude tma. Nebude mu smutno“. Babička souhlasí. Ještě je jdu vyprovodit na autobus, cestou si povídáme o prožitém minulém víkendu. Prý všechno v pořádku, jenom nechtěl jít spát a pořád mluvil o tom, že já přijedu. Ale nakonec usnul.

Večer se opravdu ozývá telefon, s tím že mi volá Borisek. Povídáme si asi tři minuty. „Teto, zpívej“. Zpívám mu ještě jeho ukolébavku. Pak ho posílám na dálku spinkat. Druhý den přijíždí Borisek zase už odpoledne, ale to už s tím počítám, že do večera to asi společně nedají. Moc děkuji babičce, že to Boriskovi dovolila. Říká, že minule nemohl vůbec usnout, ale teď usnul hned jak dotelefonoval. Pokud mu to alespoň trochu pomohlo, tak je to skvělé.

Souhlas s vycestováním

Táta se poprvé od soudu ozval, po 16 dnech od soudu. Měl by zájem se s Boriskem sejít. Z 8 dnů, které nám zbývají do odjezdu na dovolenou mu nabízím 6 možných celodenních návštěv, protože dva dny už mají rezervované prarodiče. Bohužel se mu ani jeden z těchto dní nehodí. Takže možná až po příjezdu z dovolené. Domlouváme se, že mi táta alespoň přinese potvrzený souhlas s vycestováním Boriska do zahraničí. Termín táta několikrát posunuje. Nakonec mi píše den před odjezdem. Byli jsme domluveni, že se sejdeme na poště, kde táta potvrzení podepíše. “Víte, já jsem dneska po noční”. Jasně, chápu. “To bude na chvilku, jen to podepíšete, ověří se podpis a hned můžete odejít. Nebo třeba odpoledne před další noční by se Vám to nehodilo?” “Ne, nehodilo. Nemůžete odlet posunout na pondělí? Já bych se tam v pondělí stavil”.

Vážně? Opravdu po mně chce, abych zavolala na cestovku a přesunula o jeden den odlet? Je sobota dopoledne a odlétáme v neděli v noci. No, nedá se nic dělat, pojedeme bez tohoto potvrzení.

Sdílejte

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Ukládám změny Odesílám
Uloženo Hotovo
Došlo k chybě Došlo k chybě