V poledne přijíždíme domů, nabízím Boriskovi polévku k obědu. Nechce. Vařím těstoviny, vezme si asi 5 kousků a je po obědě. Nic na ně – nabízím omáčku, co tu mám, i kečup. Ale úspěch je i těch pár těstovinek. Zkouším mléko do lahvičky, přidávám odměrku Sunaru. Vidím rozzářené oči „ííííjóóó“. Hurá, máme další slovo. Borisek chce mlíčko, asi ho znal. Dám ti mlíčko, to víš, že jo. Vypije půl lahvičky mléka. Jdeme si spolu lehnout. „Uďúúúú“ a dudlá prázdnou lahev. Podávám mu dudlík. Výkřik „uďúúú“ mi potvrzuje, že je to to správné. Borisek mě zase drží za ruku, dudlá a usíná. Přiznám se, že usínám s ním. (more…)