Vždycky jsem chtěla mít svůj život pod kontrolou. Být skvělá, krásná, úspěšná a nezávislá žena. Měla jsem plán a byla přesvědčená, že když se budu dost snažit, zvládnu všechno. A pak přišlo dítě. Po něm druhé. A moje představa o dokonalém životě se začala pomalu rozpadat.
Dlouho jsem se snažila být dokonalou mámou, partnerkou, studentkou i hospodyní. Až vyčerpání mě naučilo něco, co mi předtím připadalo téměř nepředstavitelné: říct si o pomoc a připustit, že nemusím zvládnout všechno sama.
Touha po dokonalosti začala mnohem dřív
Můj příběh ale začíná dávno před mateřstvím. Touha po dokonalosti mě na dlouhou dobu stála zdraví. Poruchy příjmu potravy, přehnané cvičení, přejídání a nekonečný kolotoč výčitek, trápení a nejistoty.
To nejtěžší období jsem zvládla, ale potřeba být dokonalá mi v hlavě zůstala.
Slečna dokonalá
Skvělé výsledky ve škole, úspěšná maturita, stěhování do velkoměsta. První samostatné bydlení, první práce, vysněná vysoká škola. Měla jsem pocit, že všechno vychází přesně tak, jak má.
A pak přišla láska.
Zvládli jsme první překážky, plánovali společné bydlení a já k tomu samozřejmě i skvělou kariéru. Když si myslíte, že máte svůj život dokonale pod kontrolou, někdy stačí jedna nečekaná událost a všechny plány vypadají úplně jinak.
Těhotná? Teď přece nemám čas
Pár dnů zpoždění je přece normální, ne? Mám zkouškové, v práci se nezastavím a každý den cvičím. Prostě jsem jenom ve stresu. To bude v pohodě.
Týden, dva. Dobře, udělám si test, ale já přece nemůžu být těhotná. Na to teď není čas.
Výsledek byl negativní. Myslela jsem si to. Až budu mít volněji, dojdu si pro jistotu k doktorce, říkala jsem si cestou do práce.
Pak přišly zvláštní chutě. Cheeseburger, hranolky, zmrzlina, možná ještě čokoláda. Hned. Co na tom, že je pozdě, zítra si dám dvoufázový trénink.
Ráno mi bylo divně. Dala jsem si svoji milovanou kávu – a ta šla okamžitě ven. Dopoledne mě čekala zkouška, potom práce a cvičení. Jenže tentokrát už jsem věděla, že návštěvu lékařky dál odkládat nemůžu.
Nejistě jsem seděla v čekárně. Na otázku, jak dlouho mám zpoždění, jsem neurčitě pokrčila rameny. Menstruační cyklus jsem tehdy příliš nesledovala a před několika týdny byl test přece negativní.
Sestra mi odebrala krev a řekla, ať si po obědě zavolám pro výsledky.
Cestou ze zkoušky jsem tedy zavolala.
„Tak vám gratulujeme, čekáte miminko.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
Po dalším vyšetření mi lékařka řekla, že jsem přibližně v osmém týdnu těhotenství. Najednou jsem stála před skutečností, se kterou můj dokonale sestavený plán vůbec nepočítal.
Bylo mi dvaadvacet, čekaly mě státnice – a byla jsem těhotná.
Tak budu dokonalá máma
Zvládnu to. Vždycky jsem všechno zvládla.
Tak budu mladá máma. Kariéru zvládnu i s dítětem. Tatínek mého dítěte chce být se mnou. Tohle je jen další životní zkouška. Dáme to.
Těhotenství jsem zvládala poměrně dobře. Při prohlídkách ostatní maminky řešily výbavičku a já se učila. Státnice se nakonec přesunuly na začátek září, ale i ty jsem v devátém měsíci zvládla. Odpromovala jsem – a za dva dny se mi narodil syn.
Můj maličký krásný uzlíček štěstí.
Byl dokonalý. Co víc si přát?
Realita prvních měsíců: Proč to nezvládám jako ostatní?
Jsem máma. Máma malého superhrdiny. Společně zvládneme všechno.
Máme problém s kojením? To bude nemocnicí. Doma se všechno srovná. Hrdě jsme si nesli náš uzlíček radosti domů a já věřila, že odteď bude všechno skvělé.
Jenže nebylo.
Malý pořád plakal a já začala pochybovat sama o sobě. Všude kolem mě jako by se objevovaly zprávy o tom, co všechno má správná máma přirozeně zvládnout. A já měla pocit, že pokud mám problém nakrmit vlastní dítě, musí být chyba ve mně.
Jsem neschopná. Nemám na to.
Po dvou dnech doma jsem vypadala jako chodící zombie a náš malý poklad pořád křičel. V pondělí jsme konečně šli k pediatrovi.
Nakonec jsme přešli na kojenecké mléko.
První dny jsem opravdu moc nezvládala. V poledne jsem pila studenou kávu, pořád byla v pyžamu a s napůl svázanými mastnými vlasy jsem si někde mezi plenami a pálícím se obědem vzpomněla, že bych se možná měla také najíst.
Svět se točil kolem miminka, domácnosti a nákupů. Všechno pro něj a pro spokojenou rodinu.
Jenže v mé tehdejší představě jsem pro tu rodinu musela být také krásná. Co když se svému partnerovi přestanu líbit? Co když mě opustí?
Rozhodla jsem se být jednou z těch žen z plakátu. Budu mít na pohled snový život.
Nastoupila jsem do rychlíku jménem „dokonalý život“
Ráno jsem vstávala brzy, abych dodělala resty, nalíčila se, oblékla a všem připravila snídani. Po nocích jsem studovala trendy ve výživě, pekla domácí chleba a vařila – samozřejmě zdravě.
Se synem jsme chodili na plavání, angličtinu, hýbánky a další aktivity. Kruhy pod očima jsem maskovala korektorem a únavu zaháněla kávou a energetickými nápoji.
Navenek to fungovalo.
Během tří měsíců jsem zhubla dvacet kilogramů. Byla jsem na sebe hrdá. Pro rozvoj syna dělám maximum, máme vlastní byt, psa, doma uklizeno a navařeno. Lidé mi říkali, že by na mně vůbec nepoznali, že jsem před několika měsíci rodila.
Malý rostl a všechno vypadalo skvěle.
A přesto se ve mně něco změnilo. Začala mi chybět vůně malého miminka. Chtěla bych snad ještě jedno dítě?
Zároveň jsem si chtěla dodělat vysokou školu. V hlavě tedy okamžitě vznikl další plán.
Člověk míní, život mění: Budu máma podruhé
Byla jsem přijatá k magisterskému studiu. Další věc na seznamu splněných snů, kterou jsem si mohla odškrtnout.
Vzhledem ke zdravotním okolnostem mi bylo řečeno, že další těhotenství je v té době velmi nepravděpodobné. Počítala jsem tedy s tím, že se teď budu věnovat škole a další miminko přijde později.
Jenže po dvou týdnech od přijetí na vysokou školu mi nebylo dobře. Partner v žertu prohodil, jestli náhodou nejsem zase těhotná.
Udělala jsem si test.
Byl pozitivní.
Další vyšetření těhotenství potvrdilo. Budu máma podruhé.
Dokonalý život 2.0
Zachvátila mě panika, ale okamžitě jsem začala plánovat. Miminko bude přece většinu času spát, v posledním ročníku mě čeká hlavně diplomka. To půjde.
Když budu chtít, zvládnu všechno.
Druhé těhotenství však bylo výrazně náročnější. Komplikace a obavy z předčasného porodu začaly moje plány rozbíjet jako domeček z karet.
Na nějakou dobu mě ochromil strach. O miminko, které jsem nosila. O prvního syna. O sebe. O to, jak všechno zvládnu. I o spokojený rodinný život, který se pod tlakem okolností začínal vytrácet.
A moje reakce?
Musím být ještě silnější.
Studovala jsem po nocích na zkoušky, přes den se věnovala prvnímu synovi a ve chvílích, kdy spal, četla všechno možné o porodech, kojení a vývoji dětí.
Tentokrát bude všechno jiné. Tentokrát budu připravená.
Informovaná máma
Moje představa o porodu nakonec nevyšla. Druhý porod císařským řezem byl komplikovaný a zanechal ve mně strach i černé myšlenky.
Zároveň jsem měla krásného maličkého chlapečka, který mohl být brzy se mnou.
Tentokrát jsem měla pocit, že vím, co chci a co potřebuji. Jizva bolela, ale zatínala jsem zuby. Kojila jsem, měla malého u sebe a po několika dnech jsme konečně jeli domů.
Budeme zase ta skvělá, dokonalá rodina.
A právě tehdy začala nejtěžší část.
Dvě malé děti a život v rozjetém rychlíku
S příchodem druhého syna jsme se ocitli v rozjetém rychlíku, ze kterého jako by nešlo vystoupit.
Kvůli komplikacím v těhotenství se druhý syn narodil velmi maličký. Tenhle dvoukilový uzlíček štěstí potřeboval obrovské množství kontaktu s mámou.
Jeho bráška, tehdy rok a půl starý, mě samozřejmě potřeboval také. A partner chtěl mít doma alespoň občas partnerku, nejen mámu svých dětí.
Jednou z věcí, které mi tehdy výrazně usnadnily každodenní fungování, bylo nošení miminka v šátku. Malý mohl být u mě a já měla alespoň trochu volné ruce.
Ale nestačilo to.
Moje rozhodnutí zvládnout všechno bez cizí pomoci si postupně vybíralo svou daň.
Kojila jsem, dokrmovala, odsávala a zároveň se snažila věnovat staršímu synovi. Jedné noci mě partner našel spící s rozlitým odsátým mlékem a dítětem v náručí.
Přes den jsme nevynechali téměř žádnou zajímavou akci pro děti a chodili na ty „správné“ kroužky. Po nocích jsem uklízela, vařila, učila se, psala seminární práce a dávala dohromady diplomku.
Pečlivě udělaný make-up maskoval moje totální vyčerpání.
Nejsem paní dokonalá
Paradoxně mě nakonec rozhodila zdánlivá drobnost. Neúspěch u seminární práce a nutnost prodloužit studium o půl roku mi podrazily nohy.
Seděla jsem doma v koutě a brečela, že nestíhám. Že nejsem dost dobrá máma pro svoje syny. Byla jsem protivná sama sobě i svému okolí.
Svoje děti jsem neskutečně milovala. Zároveň jsem milovala chvíle, kdy konečně spaly.
Vztah s partnerem trpěl. Nebyl na něj čas. Nebyl čas skoro na nic.
Tehdy mi jedna velmi moudrá žena řekla něco, co jsem potřebovala slyšet:
„Tvoje děti nepotřebují dokonalou mámu. Nepotřebují perfektní domov, dokonale uklizeno, skvělé jídlo a pečlivě naplánovaný každý den. Potřebují hlavně lásku a tebe. Ale tebe takovou, jaká opravdu jsi. Ne chodící zombie schovanou za hezkou maskou.“
Ta slova se mnou zůstala.
Poprvé jsem si řekla o pomoc
Když můj pomyslný rychlík vykolejil, praskla i nedotknutelná slupka mojí hrdosti.
Potřebuji pomoc. A potřebuji nějaký čas pro sebe.
Sedla jsem si se svými blízkými a vyslovila něco, o čem jsem byla přesvědčená, že nikdy nevyslovím. Dodnes si pamatuji, jak těžko mi ta slova šla přes pusu.
Požádala jsem rodinu o pravidelnou pomoc.
A když jsem to konečně řekla nahlas, přišla neuvěřitelná úleva.
A světe div se – nikdo se nad tím nepozastavil.
„Jasně, že si potřebuješ odpočinout.“
Pokud máte podobný pocit, že požádat o pomoc znamená přiznat vlastní selhání, přečtěte si také náš článek Jak si říct o pomoc a necítit se jako špatná máma.
I máma potřebuje čas pro sebe
Odjakživa jsem potřebovala mít plán a přehled. Tentokrát jsem ale svůj plán začala stavět jinak.
Sepsala jsem si, co během týdne opravdu potřebuji a co chci udělat. A postupně jsem se začala vracet také k věcem, které jsem měla ráda já sama.
Ke cvičení. Jednou za měsíc na kávu s kamarádkou. Knížce. Chvíli, která nebyla věnovaná dětem, škole ani domácnosti.
Najednou to šlo.
Ne proto, že bych získala víc hodin denně. Ale protože jsem konečně připustila, že nemusím všechno zvládnout sama.
Překonat pocit, že jedině já všechno udělám nejlépe, bylo těžké. Věděla jsem, že s babičkou nebo tatínkem se dětem nic nestane, a přesto se mi do hlavy vkrádaly myšlenky, že jen já přesně vím, co mají rády a jak se o ně postarat.
Postupně jsem se učila nechat ostatní dělat věci po jejich.
Tatínek nemusí uspávat dítě úplně stejně jako máma. Babička může mít vlastní rituály. Děti si mohou vytvořit bezpečný a láskyplný vztah s více blízkými lidmi – a máma přitom může na chvíli vypnout.
Čas pro sebe přitom nemusí znamenat wellness víkend nebo celý volný den. Někdy je to káva v klidu, krátká procházka, cvičení, knížka nebo půlhodina, během které za nikoho nenesete odpovědnost.
Pokud máte pocit, že na sebe v běžném dni nezbývá vůbec žádný prostor, inspiraci najdete také v článku Sebeláska v praxi pro zaneprázdněné maminky.
Co bych dnes řekla sama sobě?
Že moje hodnota není měřená tím, kolik toho za den stihnu.
Že neuklizený byt není důkazem špatného mateřství.
Že dítě nepotřebuje každý den dokonale naplánovaný program.
Že požádat o pomoc není prohra.
A hlavně, že dokonalá máma neexistuje.
Mateřství pro mě nebylo příběhem o tom, jak jsem se naučila všechno zvládat. Bylo spíš cestou k tomu, abych pochopila, že všechno zvládat nemusím.
Pořád mám ráda plány. Pořád chci dělat věci dobře. A pořád někdy sklouznu k pocitu, že bych měla zvládnout ještě něco navíc.
Rozdíl je v tom, že už vím, že také já můžu být unavená. Můžu potřebovat pomoc. Můžu chtít chvíli sama pro sebe. A nic z toho ze mě nedělá horší mámu.
Moje děti nepotřebují dokonalou verzi mě. Potřebují svoji mámu.
Poznámka redakce: Text je osobní zkušeností autorky a nemá nahrazovat odbornou zdravotní nebo psychologickou pomoc. Pokud dlouhodobě pociťujete výrazné vyčerpání, úzkost, smutek nebo máte pocit, že péči o sebe či dítě nezvládáte, obraťte se na lékaře nebo jiného odborníka.
