Už jsou to dva měsíce, co se Borisek naposledy viděl s babičkou a bráškou. Sám na prarodiče a na brášku vůbec nevzpomíná, nemluví o nich.
Plánuji návštěvu s babičkou
Zvoní mi telefon, na displeji se objevuje „Borisek babička“. Má zájem za Boriskem přijet na návštěvu. Můžu kdykoliv, kromě neděle, to už jsou domluvené návštěvy s tatínkem. No jo, ale ona může právě jen v neděli. Je pátek, to už může táta s nedělí počítat, takže mu zase nechci návštěvu rušit, když s ním je domluvená. Nabízím další týden. Hurá, to babička může i v sobotu. Domlouváme se a připomínám, že je třeba ještě návštěvu den předem potvrdit.
Ve čtvrtek večer, dva dny před návštěvou volá dědeček. Protože má být v sobotu chladno, tak dědeček neví, jestli návštěva proběhne. Ale vždyť můžou být někde uvnitř, nabízím dětské koutky v okolí, aktivity jako třeba nějaká dětská výstava, muzeum, mořské akvárium. To dědeček nechce, takže v případě nepřízně počasí se návštěva ruší. Dobrá, prosím, aby mi tedy v sobotu ráno dal tak hodinku předem vědět, zda mám s návštěvou počítat, nebo ne. Boriskovi zatím nic neříkám.
Radost – babi je tady
V sobotu Borisek vstává ve svých půl 7 a já hlídám mobil, kdy tam blikne nějaká zpráva. Borisek snídá a pak vytahuje temperky, se kterými si moc rád kreslí. No, ten bude vypadat. Je 8 ráno, na devátou byla domluvená návštěva, zpráva stále žádná. Tak nic, asi jim to nevyšlo. Ještě že to Borisek neví. Ve třičtvrtě na 9 se ozývá zvonek a do mluvítka se mi hlásí babička, že jsou tu. Rychle umývám Boriska, převlékám do čistého a teprve Boriskovi oznamuji, že za ním přišla babička. Zářící očička, obrovská radost, „Babi, ňéňa (bráška), uzdu, cekej“. Boriskovo největší starostí je, jestli mu neodejdou a počkají u vchodu. Jen co je od výtahu vidí, tak opět září radostí a nadšeně se vítají. Babičce připomínám, že by se Borisek neměl setkat s maminkou, protože na takové setkání není připravený. Souhlasí, podepisujeme formulář o předání a domlouváme příchod kolem 13.hodiny.
Ve 13 hodin je Borisek s babičkou a bráškou zpátky. Borisek sám hlásí, že ještě nedostal od brášky pusu a běží za ním. Loučí se s babičkou, opět podepisujeme formulář o předání. Borisek je lítostivý a mluví jen o tom, že babička zase přijede. Navrhuji, že půjdeme babičku a brášku vyprovodit k autobusu. Borisek si ještě chvilku hraje na hřišti. Babička se mě mezitím ptá, jestli už táta má hotové krevní testy. Popravdě říkám že ne. Sama mi sděluje, že počítá s tím, že by si Boriska do péče vzala, ale musela by skončit v zaměstnání, tak by to byl trochu problém.
Nechci tátu, chci babičku
Vysvětluji, že pokud soud, který bude za 3 týdny rozhodne o předání do jejich péče, bude se muset Borisek velmi opatrně předávat, protože s takovou změnou zatím vůbec nepočítá. A budeme potřebovat přibližně měsíc na to, abych mu celou situaci vysvětlila. Babička souhlasí, i s dalšími mými návštěvami za Boriskem. Rovnou se se mnou domlouvá na dalším kontaktu opět za týden. Chovám Boriska, ten se ke mně tulí. Dělám blbinky s velbloudkem, kterého si přinesl od babičky. Směje se, ale vidím na něm, jak se mu po babičce stýská. Je napráskaný brambůrkami, tak ani nechce obědvat a rovnou jdeme do postýlky. Chce držet za ruku, než usne. Jsem s ním celou dobu, co spinká. Kdyby se probudil, ať ví, že jsem u něj.
Po dvou hodinách se probouzí s dobrou náladou a hláškou „teto, mám hlad“. Ohřívám mu fazolky na smetaně s polentou, které má tak rád. Do večera si ještě párkrát vzpomene na pobyt s babičkou a bráškou, slibuji mu, že jen co bude mít babička zase čas, tak za ním přijede. Borisek souhlasí.
Další den je naplánované setkání s tatínkem. Až večer před návštěvou mi ji táta potvrzuje. Protože už Borisek spinká, dozvídá se to až ráno. Není nijak nadšený a jen opakuje „Neci tátu, cibabiku“. Vysvětluji mu, že se na něj tatínek těší a pak ho zase tatínek za mnou přiveze.
